Ten kdo nehraje, neprohraje - i když ...

Je prastarou moudrostí, že život tropí hlouposti. A sem tam si s námi pohrává. Někdy v tom dobrém, jindy zase naopak. Ať chceme, nebo ne.  Ale i my si často - aniž tušíme dopady - zahráváme s ním. A on pak s námi pěkně zatočí.

"Kdo nehraje, neprohraje - a když to zkouší, může občas i vyhrát" - říkával můj fešácký dragounský dědeček. "Ale taky často přijde na buben" - oponovala mu vždycky dost ostře naše babička. A měla k tomu kolosální důvod. Jeho zbrklý nákup ´akcií ´ místního mlýna. Po kterém málem přišla rodina s devíti malými dětmi jako stupínky o rodný grunt. A tím pádem i o střechu nad hlavou.

Slovo akcie proto vždycky přímo pohrdavě vyplivovala - jako ´akcíje´. A já si nikdy nebyla jistá, jestli si při tom občas opravdu neodplivla. Tak veliké bylo její pohrdání vším tím - jedním slovem -  hazardem. A  hlavně pak častými schůzemi ´těch jedněch zatracenejch akcíjonářů´ v místní mlýnici. Kterým navíc, k její zlosti, vévodila hezká a převelice čiperná mlynářka.

 Babička byla naopak velice ctnostná, pracovitá a zbožná žena, která mě mnohému naučila. Prostě dříč, který dokázal pěkně zapřáhnout všechny kolem sebe. Všechny, kromě dědečka. Který byl asi občas i pod parou, ale jinak znamenitý vypravěč a zpěvák, jemuž nebylo zatěžko kdekoho okouzlit. Určitě to moc dobře věděl a také si to přenáramně ve svém životě užíval.

Jak já ho milovala. A on - mě. Když v mých šesti letech zamřel, zhroutil se mi nadlouho můj dětský svět. Najednou zmizel nejen fyzicky, ale rázem byly pryč všechny ty jeho všemožné zkazky o dragounské švadroně, vojně, koních a pitkách. Mnohému jsem tenkrát vůbec nerozuměla. Ale bylo tu téma pro mě nejkrásnější. O veliké lásce k babiččině starší sestře, černooké Márince.

Dědeček byl ale patrně velice nespolehlivý, zapomnětlivý a v té době  už i nemocný. A ta jeho veškerá nedůslednost se právě moc a moc líbila nám, jeho ´domácím´vnoučatům. O tři roky staršímu bratrovi a mně. Jedna z mých vzpomínek je matná, spíše umocněná častým vyprávěním. Jak nás hlídal. A my, když tehdy usnul venku pod jabloní, společně podpálili stodolu. Obrovskou, s pěticí velikánských vrat. A nově postavenou asi tak před pouhými osmi lety.

Touha po ohni vždycky byla - a je - připisována mně, tehdy čtyřleté. Bratr,coby vrchní palič, prý údajně plnil jen mé pokyny a přání. Příkazy od tak malého dítěte? No, budiž. Sousedé prý tehdy včas a na poslední chvíli, zasáhli. To je fakt. Ale ohořelé tři trámy ve stodole jsou živým důkazem našeho konání. A hlavně pak dědečkovy roztržitosti. K těm trámům jsem pak po letech vodívala naše dvě děti. Aby na vlastní oči viděly, co všechno mohl oheň napáchat. Oba potomci moje vyprávění o téhle dávné události milovali. A často dokonce vyžadovali jako pohádku před spaním.

Zprávu o dědečkově smrti mi tehdy velice opatrně řekla manželka tatínkova nejmladšího bratra. Asi dobře věděla o vzájemném citovém poutu, nebylo to ostatně v rodině žádné tajemství. Přijela pro mě tenkrát do školy na kole. Byl krásný zářijový den, mám to v mlhavé paměti. Než mi tu smutnou událost sdělila, dala mi dárek. Lehounký, fialový šátek s jemnou perokresbou pávů. Voněl dálkami, přivezl jí ho tehdy její strýček až z daleké Ameriky a určitě pro ní moc znamenal. Tiskla jsem tu vzácnost k obličeji a nikdy nezapomenu na tu zvláštní vůni. A na to, jak se na mě dívala. Byla to asi úlitba k mému prvnímu setkání se smrtí.

Ten šátek jsem nosila dlouhá léta. I když byl celý vybledlý, nedokázala jsem se s ním rozloučit. A tak mě na mých cestách životem stále provázel. Aby se jednou nenávratně ztratil. V paměti mi pak zůstala jen ta vzpomínka. A její prchavá vůně.