V současném statisticko-sčítacím období chci jít s dobou a tak o deset gramů nahoru zaokrouhlím. Jak se vlastně dá měřit štěstí? Já bych ho před těmi dvanácti dny plnými hrstmi odsypala každému. Protože - na štěstí má právo každý.
To naše dlouho očekávané štěstí je malinkatá vnučka Anička, s pusinkou jako růžový lísteček, s prstíčky vzdorovitě zatnutými do drobounkých pěstiček a s řasami jak hedvábná křídla motýlů. Zatím jí vídáme jen v denně posílaných mailech...
Panebože, snad jí vezmu jednou i do náruče. Dřív než udělá první krůčky - anebo až půjde do první třídy? Kdy to asi tak bude, kdy, kdy?
Tohle štěstí přišlo právě včas. Poslední dobou jsem se totiž začala cítit opotřebovaná a úplně k ničemu. Například jsem zjistila, že v denním tisku alespoň jedním okem urputně sleduji veškerá úmrtní oznámení. A nastojte - i kolika let se dotyční (úplně cizí lidé) dožili. A že začínám být skoro jako moje chodská švagrová, která mého muže (svého bratra) při každé návštěvě už celá léta, co jí znám, neúnavně informuje: "Kdo umříl a kdo má vopraudicky na kahánku".
Takže, v ten slavný den jsme si, nejen já, ale i můj mobilní operátor docela mákli. Svým kamarádkám, známým (kdekomu) jsem odeslala asi třicet hysterických esemesek a obdržela asi čtyřicet odpovědí. Neméně hysterických.
Druhý den - první volání bylo už v 5.30 - se situace s malými obměnami opakovala. Mému mobilu jsem už napodruhé vyčerpala kredit a kolem poledne začal jevit první známky vyčerpání i můj drahý.
V rodině máme dva psychiatry. A tak z mnoha dřívějších veselých debat (kde ty krásné doby jsou) vím, že: " Hysterie je: nenormální způsob duševních reakcí, vycházející ze silných dráždivých vnějších podnětů a projevující se obvykle i tělesnými příznaky. Vyznačuje se kolísáním nálad a přehnanou citlivostí vůči okolí, rozmarností a i nevhodným vystupováním na veřejnosti." Potud citace.
A tak náramně rozkolísaná, přímo rozdrážděná, jsem po obědě vyrazila pro něco menšího neboli tekutého na zub. A přímo rozverně zakoupila několik lahví šampaňského. Na oslavu ve dvou - jak smutné.
Ostatní šampíčka se ale budou určitě (snad) někdy hodit...
Že vzápětí dojde i k nečekanému veřejnému vystoupení (viz citace), tak to jsem z té přemíry rozcitlivělosti netušila.
Platíc u pokladny kartou (dvakrát mi z roztřesené ruky vypadla) jsem zahlédla mávající kamarádku Hanku. Kamarádku z nejmilejších, kterou jsem o svém neobyčejném štěstí zatím ještě neinformovala! A tak posunkovou řečí přes respirátor jí ukazuji, že na ní počkám u východu z prodejny.
Jak tak čekám a těším se na ní, sáhnu do kapsy pro klíče a - šup - letí zmuchlaná účtenka do koše. Když v tom jsem si uvědomím, že do odpadků odplachtila i moje občanka, kterou od začátku lockdownu nosím "pohotovostně" v kapse kabátu. Na přicházející Hanku než vykřiknu: "Už se narodila a já zahodila."...
Přivolaný pracovník z ochranky si mě vzápětí nedůvěřivé měří: "No teda, vyhodit občanku, to by jeden do vás neřek.." A závěrem a podle předpisu nás obě (mě i znovunalezenou kartičku) notně vydesinfikuje.
"O štěstí se musíš vždycky s někým podělit, protože sdělené štěstí je pak mnohem, mnohem větší," říkávala před léty moje babička.
A protože jsem se mockrát podělila, věřím, že nám všem bude už konečně líp.
