Tak třeba´ si za "ňákej" čas vzpomenu...

Tak tohle mi často říkávala moje babička, asi někdy kolem své osmdesátky. Jak jí dneska čím dál tím víc chápu... Bohužel, až teď.

Včera za mnou zaskočila kamarádka Zuzi a opět nezklamala. Sugestivně a hlavně dlouze mi líčí, jak je na tom špatně - je odjakživa trochu (dost) hypochondr. O zákeřnostech virů, bacilů a všelijakých - zpočátku zcela nenápadných, ale hnusných - příznaků má totiž informace z první ruky.

Kdyby jen z první ruky, ale i z té druhé. Její dcera a sestra jsou totiž doktorky. A tak se ona i její manžel neustále měří a sledují a vlastně jsou oba soustavně kontrolováni a prosvěcováni, protože: "Co když..."

Zuzka je ale mimořádně skleslá, víc než jindy: "Je to se mnou furt horší a horší, už i ta paměť mi vynechává."

Najednou se rozzáří: "Dneska jsem ale nezapomněla spláchnout na záchodě a taky zavřít kohoutek v koupelně." A vzápětí řekne: "Pozdravil mě na schodech soused a já si hned vzpomněla, jak se jmenuje. Dost často se mi to vybaví až za čas (hodinu, den - dva)" dodává.

Když se potřebuje nadechnout, snažím se jí trochu potěšit: "Holka zlatá, to já taky zapomínám, ale pitomosti se mi v hlavě uhnízdí natrvalo. Dokážu - aniž chci - zazpívat kdejaký popěvek z reklamy třeba na jogurty, vložky s křidýlky, prací prášky nebo (rádoby) 100%-ní džusy a kdeco."

S trochou despektu  dodám: "A to se na reklamy snažím nedívat a přesto se mi v hlavě usadí."

Zuzka mě ale hned přeruší: "Můj František mi naopak neustále zvyšuje sebevědomí. Sám si ani za nic nepamatuje číslo svého telefonu a většina naší společné minulosti mu už nic neříká. A když se zeptám, jestli vzpomíná, jak jsme kdysi randili a prvně se políbili, tak se na mě jen dívá a řekne: "Ani ne, holčičko."

"Ale kdyby mě teď slyšel, co jsem o něm řekla, tak by asi zuřil. Jenže, mně to nevadí, večer by stejně nevěděl, o čem byla řeč. A že by si třeba´ za moment vzpomenul, tak to ani náhodou."

A Zuzance se najednou lesknou oči. Trochu slzami a hlavně asi i tou vzpomínkou na dávnou lásku.