Tak tohle mi často říkávala moje babička, asi někdy kolem své osmdesátky. Jak jí dneska čím dál tím víc chápu... Bohužel, až teď.
Včera za mnou zaskočila kamarádka Zuzi a opět nezklamala. Sugestivně a hlavně dlouze mi líčí, jak je na tom špatně - je odjakživa trochu (dost) hypochondr. O zákeřnostech virů, bacilů a všelijakých - zpočátku zcela nenápadných, ale hnusných - příznaků má totiž informace z první ruky.
Kdyby jen z první ruky, ale i z té druhé. Její dcera a sestra jsou totiž doktorky. A tak se ona i její manžel neustále měří a sledují a vlastně jsou oba soustavně kontrolováni a prosvěcováni, protože: "Co když..."
Zuzka je ale mimořádně skleslá, víc než jindy: "Je to se mnou furt horší a horší, už i ta paměť mi vynechává."
Najednou se rozzáří: "Dneska jsem ale nezapomněla spláchnout na záchodě a taky zavřít kohoutek v koupelně." A vzápětí řekne: "Pozdravil mě na schodech soused a já si hned vzpomněla, jak se jmenuje. Dost často se mi to vybaví až za čas (hodinu, den - dva)" dodává.
Když se potřebuje nadechnout, snažím se jí trochu potěšit: "Holka zlatá, to já taky zapomínám, ale pitomosti se mi v hlavě uhnízdí natrvalo. Dokážu - aniž chci - zazpívat kdejaký popěvek z reklamy třeba na jogurty, vložky s křidýlky, prací prášky nebo (rádoby) 100%-ní džusy a kdeco."
S trochou despektu dodám: "A to se na reklamy snažím nedívat a přesto se mi v hlavě usadí."
Zuzka mě ale hned přeruší: "Můj František mi naopak neustále zvyšuje sebevědomí. Sám si ani za nic nepamatuje číslo svého telefonu a většina naší společné minulosti mu už nic neříká. A když se zeptám, jestli vzpomíná, jak jsme kdysi randili a prvně se políbili, tak se na mě jen dívá a řekne: "Ani ne, holčičko."
"Ale kdyby mě teď slyšel, co jsem o něm řekla, tak by asi zuřil. Jenže, mně to nevadí, večer by stejně nevěděl, o čem byla řeč. A že by si třeba´ za moment vzpomenul, tak to ani náhodou."
A Zuzance se najednou lesknou oči. Trochu slzami a hlavně asi i tou vzpomínkou na dávnou lásku.
