Už jsem zažila kdeco a tak mě hned tak nic nerozhodí. Ale - popravdě - choroby mých drahých a i ty moje (ale jen ty hnusné), tak ty mě rozhodit dokáží. A to pořádně.
Stojím v hypermarketu ve frontě u kasy, v hodně dlouhé frontě přetékajících vozíků. Kilovky rýže, luštěniny, rýže sáčková, papíry WC, instantní polévky - všechno trvanlivé.
V mém košíku se krčí dva banány, pár pomerančů, jeden TV program (na příští týden) a čabajka. Jejda, trvanlivá. Ale dlouho určitě trvanlivá nebude, jak znám mého drahého. A vlastně i sebe.
"Jéžíšikriste," úpí starší paní přede mnou s jedním košíkem jako já. "Co ty lidi blbnou s těma nákupama. Jeden by řek, že v týhle době je všude plno virusů, dyť je únor."
"Březen, matko, březen" - osopuje se na ní očividný frontový bojovník, stojící před ní, vršíc na pohyblivý pás pyramidu z konzerv. Jedna z nich se odkutálí až k mé noze.
"Hej vy tam" houkne na mě arogantně "podejte mi jí!"
"Když hej vy, tak hej vy," jemně konzervu postrčím - a ona - kutululu - už je pod pásem.
"Idiot jeden, to byla vepřová?" - směje se na mě u východu ona paní. "Myslíte konzervu nebo hlavu," usměju se i já.
Na parkovišti ke mě přisupí známá s obrovitým nákupem. "U vás je tady všeho dost" souká ze sebe kapku závistivě. "To u nás jsem včera sehnala jen toaleťák a mýdlo."
"A ty už máš doma zásoby?" - vyzvídá.
Popravdě - nějak mě ten humbuk nechává v klidu. My totiž u nás doma, já i můj drahý, pěknou zásobičku máme. Asi třicet kilo špeku, co máme navíc (oba). A s tím se dá přece nějakou tu dobu vyžít. A navíc, nosíme si tyhle zásobičky pořád sebou.
A kdyby náhodou došlo ke znárodňování přebytků, tak bych měla liposukci úplně zdarma. Heč.
