Sny jsou podle názoru mnohých psychologů a i psychiatrů údajně obrazem nitra, jakousi skládankou úzkostných pocitů, uložených kdesi hluboko v koutku naší duše.
Jedno z četných přísloví mojí babičky bylo: "Sen je sen a kdo mu věří, blázen ten" - a Saturninova teta Kateřina by jí se svými četnými pořekadly nesahala ani ke kotníku. Přesto, že jsem babičce jako dítě věřila skoro všechno, bývala jsem svými sny úplně zaskočená. Ale nikdy jsem se jí nebo mamince a ani nejlepším kamarádkám nesvěřila.
Třeba moje sny "lítací" a často v nich opakovaný přelet nad hřbitůvkem s márnicí v blízkém městečku. Tomu místu jsem se právě proto v reálu dlouho vyhýbala a kamarádka Alena mě marně přemlouvávala k jeho návštěvě. Byla na rozdíl ode mě takovými místy úplně posedlá. Občas jsem si v nějakém snu plachtívala nad řekou a nad lukami a bylo to krásné. Ale, i když to bylo krásné a já si to užívala, stejně přelet téměř vždycky skončil na tom samém místě. Na hřbitově.
Nebo moje sny "kadibudkové" a "splachovací," kde skoro pokaždé voda jaksi chyběla anebo došla právě v tom okamžiku, když jsem na dotyčném místě v letu přistála.
Na hlavní stránce internetového Seznamu jsem pak před několika dny zahlédla (jen koutkem oka) nadpis o kremacích a už tu byl sen. Jsem jedna z čekajících, ležící a nachystaná pěkně v řadě. Ve velké studené místnosti, která mi připomněla jeden neosobní porodní sál. Kdysi, před půlstoletím.
Včerejší sen je pak o poznání lepší. A hlavně - pravdivější. Jsem v něm opět v nemocnici na návštěvě u mé dvaadevadesátileté tetičky. Která to tehdy měla opravdu jen "za pár," ale podle ní "právě včas," aby ulehčila už tehdy přetíženému státnímu rozpočtu. A která mě v tom snu znovu požádala, abych jí donesla jedno kafe s velkým rumem. Na její: "Když už musím frčet, tak ať to alespoň odsejpá," - tak na to nikdy nezapomenu.
