Jo, zloději, ti ve dne v noci chodějí. Tak nějak se to říká nebo zpívá. Oni ale chodí hlavně k ránu. Mají totiž vykoumáno, že jsou lidé skoro v ´pánu ´- to jako že tvrdě spí. A že míň štěkají i okolní psi.
Je to pár let, kdy v Pošumaví řádili jako pominutí zloději. Pochopitelně, že i naše víkendová chalupa neušla jejich bystrozraku. A že nás vykradli. Důkladně. Hodilo se jim totiž kdeco. Bylo to v prosinci a my se tehdy rozhodli být o Vánocích na chalupě.
Den před Štědrým dnem se mi dostal do rukou časopis, kde byly různé pranostiky. A hned dvě se mi zdály víc než aktuální.
Ta první pravila: " Když se nohy štědrovečerního stolu obtočí provazem, domu se po celý příští rok vyhnou zloději."
Druhá pak zněla: "Když v noci na Boží hod vystřelíte z pušky směrem k měsíci, přinese vám to štěstí, ba i lapkové se vám vyhnou široko daleko."
Mé dvě osudové ženy, maminka a babička, mě v dětství rády krmívaly různými průpovídkami, zákazy a příkazy. A tak jsem, pamětliva toho, nelenila. Rada s obmotáním mi přišla jako hrozně dobrý nápad. Navíc po té první krádeži i velice příhodný.
Takže jsem přes protesty svých drahých přitáhla z půdy silný provaz. Skoro lano. A slavnostně vyzdobený stůl dole pečlivě ovinula. Trochu z legrace a trochu - co kdyby to fungovalo? Rodina si za mými zády sice klepala významně na čelo, ale já se nedala.
Začátkem února jsme pak byli vykradeni znovu. Hned třikrát po sobě. A já dostala chuť se na tom provaze oběsit. Jednou pro vždycky. Kdo byl vykraden, pochopí. Navíc - i ten bílý prášek pro určování stop, sypaný vydatně strážci zákona tu i onde, je pravá pochoutka. A že jsem se po něm tehdy na těch dlaždicích válela, o tom taktně pomlčím.
Po třetí vloupačce zdatní policisté zloděje konečně načapali. Číhali totiž na ně poblíž chalupy už několik dní. A bylo to, nekecám ve 4.00, tedy - k ránu. Odtud ta moje zkušenost.
Při soupisu škod bystrému oku strážců zákona ale provaz kolem nohou stolu neušel. A já jim, přes opětovné dotazy, nehodlala vysvětlovat svůj tehdejší nápad. Nemuseli by to třeba dobře chápat.
A tu druhou pranostiku jsem ale na Boží hod vánoční zrealizovat nemohla. I když nerada. Při prosincové nezvané návštěvě nám totiž pobertové - kromě jiného - čmajzli i starou vzduchovku. Nefunkční, avšak památeční. S pažbou vyhlazenou doběla rukama mých dávných předků. Škoda, přeškoda.
Ovšem, že té pušky.
