Pro dobrotu - na žebrotu

"Za vyměněnou garáží, někdo na mě doráží" ,to jsem si před mnoha lety klidně mohla notovat. Pořád dokola. Když jsem byla vlastním mužem postavena před hotovou věc - a to - než bych řekla "švec."

Jednoho dne totiž směnil garáž. S kamarádem moc dobrého kamaráda. "Chápej, má dvě malé furt nemocné děti a ta naše ´garáž´ je proti jeho domu. Moc mu pomůžeme. Rozumíš?" Nerozumněla a ani jsem nechtěla někomu úplně cizímu pomáhat.

"Stejně jezdíme přes celé město, tak je jedno, že do té jeho to budeme mít o malilinkatý kousíček dál."  A ten ´kousíček´ i procítěně naznačil. Je to jen na rok nebo na dva a je úplně stejná, neboj. Přece je to kamarád od Franty, znáš ho přece."

Garáž stejná nebyla, to tedy ani náhodou a já se bála oprávněně. Za nějaký čas pak doopravdy. Byla za městem, ve svahu a navíc s cestou, úplným tankodromem. Vjet do jejích útrob šlo asi tak po pátém pokusu - manévru mého drahého. Těch mých bylo nepočítaně. To dá rozum. Navíc z auta se muselo vylézat jen stylem - zadržet dech - a půl hodiny nedýchat. A zkratka k tramvaji - údajně ´ta pěkná cestička´ - byla dobrá leda tak pro sánské kozy. Lemovaná obrovitými cívkami se zbytky drátů a rozličným harampádím z dostavovaného sídliště. Hrůza k pohledání.

I naše o trochu větší děti bývaly tehdy nemocné. A tak jsem často se skřípěním zubů - vyjížděla a zajížděla, abych opětovně couvala a narážela do potměšilých, nepřátelských zdí. A bolestivě odírala nejen pozadí auta, ale zejména to svoje.

Jednou takhle v létě večer zhaslo u vrat garáže světlo. A já uslyšela funění, kroky - když v tom mě za ruku drapsnul jakýsi opilec. Napůl šílená a bez dechu jsem vystřelila tou kamzičí stezkou ke konečné tramvaje. A domů se doplazila s urvaným rukávem, celá poškrábaná a od bláta. Aniž bych si v běhu notovala: "Za vyměněnou garáží, někdo na mě doráží..."

Pak to najednou mělo rychlý spád. Došlo ke "směně" a zpětné výměně. Jenže tu původní naši garáž jsme už nedostali. Takže nám byla přidělená náhradní ve vedlejším bloku. Stejně prostorná a osvětlená, jako ta předchozí. "Teď snad budeš spokojená. A vybral jsem tu s datem tvého narození. Je hned druhá od kraje, nezapomeň na to! A už se na mě nezlob, moje zlato" - dodal tehdy spiklenecky můj drahý.

A já -  zapomněla. Asi za měsíc jsem jela pro auto a měla vyzvednout manžela u Škodovky. V prostorné hale bylo tehdy šero a nešlo mi vrata jaksi odemknout. A protože klíče při opětovné ´směně´ byly každou chvíli jiné, myslela jsem, že mám ty původní. Moje marné pokusy o zdolání dveří sledoval nedaleko stojící mladík. A že prý skočí pro pilku. "Bydlím za rohem a ušmiknu zámek. Pak si ho vyměníte. Jsem tu coby dup." Pravil a odkvačil.

No, coby dup stál za mnou manžel. A že prý na mě už přes hodinu marně čeká. Já se příšerně  lekla a s hrůzou v oku mrkla na vrata, kde ´číslo´ bylo - ale ne to s datem mého narození. A škvírou u dveří na mě spiklenecky jukal bílý mercedes. To bylo nadělení.

Když jsme vyjížděli s naší žlutou škodověnkou z té ´správné´ garáže, vřítil se do haly zpěněný, ochotný mladík, třímajíc v ruce pilku na železo. A pak než tiše stál a zíral na nás. Vlastně - jen na mě. Nepřijít tehdy moje drahá polovička o těch pár minut před ním, mohla jsem být v pěkném maléru. Bylo to začátkem osmdesátých let a takové fáro ´jen tak někdo´ neměl. A tak pokus o neoprávněné vniknutí, poškození cizí věci - a kdoví, co ještě - mě minuly jen malý kousek. Vlastně - o nepatrný fousek.

Takže, vědecký elaborát - nějaká ta prognóza - kdy začíná skleróza, by se mi docela šiknul.