Paragraf ne, ale esíčko

Letošní žhavé léto přešlo plynule ve slunný, krásný podzim. A já čekala, jak si tu nádheru měnící se přírody, vybarvených korun stromů a teplých dnů ještě na chalupě užijeme.

 Jak budeme v tom pozdním sluníčku vychutnávat velkolepý výhled na Jezerní stěnu a oba vrcholy Ostrého. Nadále sedávat v průčelí domu (když zrovna nemakáme kolem chalupy a na zahradě). A naslouchat tomu podzimnímu tichu, kdy je slyšet každý spadlý list i motýlí křídla. A pozorovat čmeláky a berušky na stále ještě kvetoucích keřích.

 Večer pak zajít na zahradu a dívat se na noční oblohu s tisíci hvězdami. A před usnutím naslouchat praskání dřeva v kachlových kamnech

 a pozorovat mihotavé plameny na zdech zšeřelé místnosti. Aby pak v zimě, kdy za okny plzeňského bytu tiše sněží, bylo nač vzpomínat.

 Nevím, co jsem udělala špatně, nevím. Ale moje hlava, plná té ohromující krásy kolem - náhle odmítla jaksi souznít s tělem.

 To jako s tím mým, pochopitelně.

Začalo to nenápadným kulháním a bolestmi v pravé noze. Pak obtížným vztyčováním ze sedu a hlavně pak ráno, při vstávání. Úplné peklo.

 Nepomohly - jako za mlada - osvědčené náplasti. Mazání dle reklam a několika ochotných sousedek. Ani calvadosem - to na radu manžela - zevně vydatně, vnitřně pak mírně po ránu. Prostě nic. Absolutně nic.

Většinu dne jsem prokvílela a belhala se od jedné činnosti ke druhé. A to mě navíc ještě čekala každoroční výroba věnců, nezbytné okrášlení oken domu a další a další povinnosti. Návštěva rodiny bratra, přijíždějící každoročně na Dušičky. O hrabání několika tun listí ze dvou statných ořešáků a řady stromů nemluvě. A naše návštěva na hrobech mých a manželových rodičů.

Asi po týdnu mých neutuchajících bolestí musela moje polovička na dva dny do Plzně. A já se to ráno snažila vstát. Marně.

Jak jsem se tak porůznu komíhala a válela, chytila mě křeč do druhé půlky těla. Do té zdravé. A postupovala rychle a lstivě až do žeber.

 A já v té křeči narazila pravou částí svého košatého hrudníku (řečeno kulantně) na opěradlo židle. A vyrobila si nejen černomodrý hematom, ale i tvrdou zhmožděninu. Panenko skákavá.

Krásné dny mi začaly být najednou ukradené a tak jsme se urychleně přesunuli na naše zimní stanoviště. Stejně nás čekalo setkání ročníku po 50-ti letech. Nebylo tedy co řešit. Bylo ale třeba zabalit. Kufry, tašky, sazenice muškátů a řadu dalších maličkostí. Nesmyslných a ryze zbytečných, jak říká můj drahý. Ale - nechejte 60 km daleko třeba šálu nebo knížku, kterou teď a hned potřebujete. Nebo svůj oblíbený hrníček a jiné tak veledůležité věci. Jste-li žena, rozumíte...

 Náš přesun si totiž vůbec v ničem nezadá se stěhováním národů. Tím myslím jako Slovanů v dávných dobách, pochopitelně.

Není chaotický, je velice uspořádaný a není  jako ty přesuny současné. To už vůbec ne. To bych přeháněla. A to tedy nechci.

Na pomoc mi proto přijela naše dcera. Všechno nanosila z auta do výtahu a bytu, uklidila, navařila, okna vyčistila, vyprala. Holka jedna zlatá.

 A já než skučela. Nejen ve dne, ale i v noci. Když samoobslužné léčení nepomáhalo, vyrazila jsem za obvodní lékařkou. Po třech týdnech ukrutných bolestí. No - vyrazila je silné slovo. Plížila jsem se, zlomená do pravého úhlu. Zkroucená jako paragraf.

Na obvodě byly na mě sestra i paní doktorka přelaskavé. Moje skuhrání bylo kvalifikováno jako nějaké esíčko. Což zní docela hezky,

ale není opravdu o co stát. To mi tedy věřte.

Volala jsem ihned své velice sečtělé dceři. Protože cestou z ordinace mi docvaklo, že jsem někde o něčem podobném slyšela.

 Ale nemohla jsem si vzpomenout. Prvorozená však opáčila, abych si - s tím názvem - nevymýšlela.

 A vzala si prášky, hodně prášků. To jako na hlavu. Že TO nenašla ani na internetu.

Ale  měla jsem zase pravdu. Po dvou dnech jsem si vzpomněla, kde to bylo. Že o tom určitě psala má oblíbená autorka Ivanka Devátá.

 A začala jsem knížku fejetonů zuřivě hledat. A našla jsem ji, ještě nevybalenou v jedné tašce.

A pak, že vozím zbytečnosti. Nevozím, jak je vidět. Budu muset přitvrdit.

Ačkoliv slunný podzim nadále pokračoval, moje dny slunné už vůbec nebyly. Ani náhodou.

A tak jsem byla rentgenována, tu či onde sonografována a posléze každý den docházela na injekce. A polykala medikamenty. Při všech těch nezbytných produkcích jsem se měla ale o co opřít. O rameno zápasnického manžela. Který mě trpělivě doprovázel, pozdvihoval

z různých lehátek, chlácholil a dokonce i obouval.

Jednou ráno mi laskavá sestřička (její injekce přirovnávám k lehkému vánku) pravila: "Ještě to vašeho muže baví? Vypadá nějak zuřivě. Máte ještě nějaký diazepam. Zkuste, pro uklidnění".

A já se tomu ani nedivila. Ono mít doma polovičku, ustavičně zlomenou do 90-ti °- (nikoliv Celsia) - to není o co stát.

A proto jsem se rozhodla vyrazit - rozumějte "došmachťat", jinak to nelze nazvat - na ošetření už konečně sama. A přestat se už konečně  přidržovat ramene, které si zasloužilo nějaké to odreagování v sauně.

V tramvaji, cestou domů, bylo mnoho mladých sedících, rozverných nohou. A já se mohla oddávat bohulibé představě, že to nebude se mnou až tak zlé. Když jako postojím. Že tím pádem vypadám líp, než si namlouvám. Řidič, filuta, však prudce zabrzdil.

 A já, visící na tyči sebou dost trhla, což mi bylo laskavou paní doktorkou vysloveně zakázáno. Navíc vedle stojící kočárek s dvojčaty mi přejel nárt - ten zdravý. A rukojeť kočárku mě lehce šťouchla do břicha. Opravdu jen lehce. A já okamžitě zaujala svou vyzkoušenou pozici "paragraf" a vzbudila tak přenáramné veselí sedící, bujaré mládeže.

 No, z těch dvou schůdků jsem slezla jako v posledním stadiu Bechtěreva. A navíc si přišlápla dlouhou, černou sukni a s vypětím všech sil

vybalancovala na chodník. Domů jsem se připlazila jako vždycky. Navíc nepodpírána. A po chvíli v telefonu kárána svou zdatnou dcerou, že si mám sukni přidržovat. Jako bych to nevěděla. Ach jo. Radši jsem to ale manželovi zamlčela. A nejen to. V jedné ordinaci jsem

 po slézání z dalšího Záhořova lože málem urvala stoupačky od topení. Esíčko si ve mě opět zaskotačilo, a i když laskavé ruce paní doktorky a sestřičky byly v plné pohotovosti, málem došlo k demontáži.

Setkání ročníku po 50-ti letech jsem nakonec také zvládla. Ve své oblíbené pozici - paragraf - a visící na rameni mého drahého. Spolužáka.

Ze 115-ti  absolventů se nás sešlo 62, někteří nedorazili, nemají zájem. My děvčata, máme ale vynikající skóre. Z 9-ti, které jsme dokončily,  se nedostavily pouze dvě. Několik kamarádů je ale nemocných, popřáli jsme jim proto rychlé uzdravení. 

Mnozí z nás už ale nejsou mezi námi. Otevřeli se jim totiž ty nebeské brány. A tak dívají se na nás několik let zhora -  z nebe odněkud kde stojí naše dávná škola.

 Setkání to bylo velice hezké, takové "komorní". A tak - za dva roky - pokud možno zase. V plném zdraví a my děvčata - v plné kráse.