O podvazku, jehlici z drdolu a odvaze frau Berty Benzové

Srpen je měsícem převratných událostí. Některé jsou hodně známé, jiné až tak moc ne. A právě jedna taková se udála v srpnu před 127 lety. A tu bychom měly oslavit právě my - ženy - řidičky. Je to vlastně tak trochu i o nás.      

Letos, začátkem srpna, jsme opět po několika letech navštívili našeho dobrého kolejního kamaráda Brundu v německém Pforzheimu. A jezdili s ním na výlety po celém okolí. Až dolů k francouzským hranicím.

Asi tři dny před odjezdem nám vyprávěl, jakou lahůdku nám se ženou Hankou tentokrát na rozloučenou nachystali. Byl to výlet po stopách první noční jízdy paní Berty Benzové.  A to po trase, kterou projela jako  ´vůbec první ´ žena - řidička z Mannheimu právě až do Pforzheimu. Ve kterém náš kamarád od osmašedesátého roku se svou rodinou žije.

Silnice vede čarokrásnou krajinou, památnou ještě z doby římského impéria. Přes Landenburg, Heidelberg a Wiesloch, kde jsme se zastavili.

A tak jsme projížděli kamarádovým mercedesem tou památnou cca 106 km trasou. S nadšením a vzpomínkou na odvážnou paní Bertu. Průkopnici, amazonku. Která ve svých necelých čtyřiceti letech se svými dvěma syny vyrazila tajně pod pláštíkem noci na tuhle cestu. Bez vědomí manžela. V jeho   jednoválcové tříkolce o třech koňských silách. 

Já jsem byla celá nadšená z toho vyprávění a dmula se pýchou a sounáležitostí. To jako s paní Bertičkou. A neměla daleko k slzám. Hanka, ta už všechno dobře znala. A jestli se dmuli naši manželé, tak to tedy nevím.

No, tahle Benzova tříkolka byla dílem Bertina manžela Karla Friedricha. Vynálezce a držitele patentu na vůz s motorem s vnitřním spalováním. Ale jinak věčného kutila a velice neprůbojného člověka. Prostě hračičku, který celých dvacet let neustále něco předělával, piloval, promazával a vylepšoval. A patrně i odrezoval. To velice dobře znám. Z mého domova.

Tenhle machr však neměl vůbec odvahu uvést svůj vynález do praxe. I když do něj Berta hned po svatbě investovala podstatnou část svého věna. Považte, na tu dobu - skoro celých pět tisíc zlatých marek.

Jak jsem paní Bertu chápala. A přímo i viděla, jak se plíží tou nocí se svými dvěma syny. A tajně vyráží - to aby manžel nevěděl.

On ten její Karl byl totiž docela veliký babral. Podle dobových zpráv přejel při svých občasných nepovolených jízdách po okolí několik slepic, husí a kachen domácích. Údajně i psa a jednu kozu. Bafající vozidlo navíc děsilo koňská spřežení a pěší sousedy. O příšerném smradu samohybu nemluvě. Pokuty a žaloby jen pršely. A jak to je i dnes, místní advokáti si na jeho úkor dobře mastili svoje bezedné kapsy.

Jestli frau Berta tu cestu vymyslela aby manželovi pomohla v jeho podnikání, to se vlastně neví. Trestní rejstřík měla dosud čistý. Údajně byla převelice půvabná a její choť jí mohl prohlásit v případě nějakého karambolu za nesvéprávnou. Potud dobový záznam.

Tehdejší postavení žen ve společnosti mělo totiž k emancipaci velice, velice daleko. Ženy neměly cestovní pas a byly zapsány v tom manželově spolu s jeho dětmi.

My jsme se cestou ještě zastavili ve Wieslochu nedaleko bývalé lékárny - Apotheky -, kde Bertička prvně tankovala. A to deset litrů benzinového čističe Ligroinu na fleky všeho druhu.

A jako pravá amazonka se prý s ničím dlouho nepárala. Při problémech se zapalováním použila jako izolaci jeden ze svých dvou krajkových podvazků. Barvu ale místní anály neuvádějí. A karburátor ten pročistila jehlicí ze svého vznosného drdolu.

Frau Berta to tehdy vyhrála na celé čáře. A s ní hlavně její nepraktický manžel. Benz totiž předběhl Daimlera o celá prsa. Jestli o ta paní Berty není opět uvedeno. Ani jejich velikost. Pro pány asi veliká škoda.

Reklama to tehdy byla jako hrom a ještě tentýž rok prodala firma Benz celých dvacetpět tříkolek.

A Bertička? Ta zemřela až za padesátšest let po oné slavné cestě. A bylo jí rovných požehnaných pětadevadesát.

Takže - milé amazonky, buďme i my krkem, který mužskou hlavou nenápadně točí. Když sejdem´ z mysli, třeba nesejdeme z očí. Z očí těch, co v našich stopách jednou budou číst.

.