No co, tak si tady prostě přičapnu, co furt máš...

Výcvik je výcvik. To je fakt. Ale teprve pravá svíčková s očividně domácím knedlíkem, ta dokáže divy. A já si troufám tvrdit, že by tahle má zkušenost jednou mohla nahradit rčení: "Utáhnout někoho na vařené nudli."

Na chalupu za námi občas jezdíval synovec s kamarádem Alešem. A vyráželi pak od nás vždycky za rockovými kapelami v okolí. A za děvčaty. Bylo to v době, kdy si koupili psa. Společně, na půl, jak mi důležitě sdělili. Aleš psa krmil, Michal venčil a dokonce tvrdil, že ho i cvičí. Kdo měl přední půlku a kdo tu zadní, tak to mi nesdělili. I když by mě to tehdy bylo moc zajímalo.

Jednou takhle v létě se přihnali všichni tři. Wolf, obrovský černohnědý vlčák, s příhodným jménem, budil respekt. Ve mně tedy určitě.

Pozor," sdělovali mi kluci, "prodělal tvrdý drill a neposlouchá nikoho jiného než nás dva. A dokáže jít na věc pěkně ´zvostra ´. Je to ďábel, bacha na něj!"

"Radši ho na dvoře obcházej, nevšímej si ho a nehlaď ho," přikazoval synovec. "A hlavně se mu nedívej do očí, nesnáší to. Může tě pokousat." (Byla jsem tenkrát doma sama, můj zápasník zase někde něco pískal).

A když jsem majitelům chlupáče ustrašeně navrhla, že můžu třeba vylejzat oknem na cestu, abych se dostala na zahradu, neřekli nic. Jen se na sebe a vzápětí i na mě útrpně podívali.

Než to odpoledne odjeli, vydali několik stručných pokynů. Ke psu na dvoře (velitelsky): "Zůstaň a čekej" - a ke mně v kuchyni (dvojhlasně a velice důrazně): "Nekrmit !"

Jejich: "Žere jen granule" se neslo i za mizejícím autem.

A tak jsme osaměli. Já a pes.

Ve chvíli, když jsem cpala zbytek oběda do lednice, vrzly domovní dveře a já na noze ucítila něco horkého. Zčistajasna u mě stál on. A zíral mi prosebně do očí, slintajíc na můj bosý nárt.

Takže jsem mu coby malý předkrm (úlitbu) nabídla svíčkovou. Když mi vzápětí láskyplně olízal celou bradu, dostal i ten zbytek. S deseti, ne šesti knedlíky, jak bývá zvykem.

Jak tak proháněl kastrol s tou dobrotou až někde u stodoly, přijela nečekaná návštěva. Jedna známá mého muže se svým synem. Občas se u nás stavívala. A mívala prazvláštní zvyk, kterým mě rozpalovala do běla. Jakmile vylezla z auta, hned se za vraty ve dvoře "usadila." Rozprostřela kolem sebe sukni po své zemřelé matce (plisé), obšťastňujíc mě zaručenými informacemi. (Kdo kde a s kým).

"No co, když se mi chce, tak si tady přičapnu," prohazovala společensky. A samozřejmě, že  i "konala."

"Stejně tady nikdo nejni, co furt máš. Taková díra a vo samotě. Kdo by tu asi tak chodil, dyť jste na konci vsi," perlívala obvykle k mojí mrtvičnaté tváři.

Že "tady chcípnul pes", tak to ale v ten letní den neměla dodávat. Ani náhodou. 

Wolf jí totiž zaznamenal a vyrazil. Mohutným skokem s příšerným psím zařváním přeletěl dvůr, rozhodnutý onoho vetřelce zadávit. A samozřejmě ubránit tu poslední kapku svíčkové. A možná i mě.

Následné salto za vrata, které "konající" tehdy předvedla, by stálo za medaili. Ta visíc na krku svého syna, ječela: "Co to je, co to k sakru je za vobludu, proč jsi mi nic neřekla." Její zděšení jsem docela chápala. Bylo to jak z hororu. Zabiják lomcoval plotem několik centimetrů od její tváře a z krvelačné mordy mu stříkaly sliny.

No, od té doby u nás byla asi párkrát. Už nepřičapává a spořádaně chodí konat tam, kam se má.

A Wolf? Takhle oddaného tvora jsem od té doby nezažila. Kdykoli všichni tři přijedou, olízá mi celou bradu a nehne se ode mě ani na krok. A ty jeho milující, láskyplné oči.

Jo, výcvik je výcvik. Ale taková svíčková s domácím knedlíkem, tak ta dokáže pravé divy.