Než králík a kotel - tak to radši fotel

Dnešní studenti "Techniky" mají po ruce internet a kdejaké další vymoženosti, o kterých se nám, dříve narozeným, ani nesnilo. Měli jsme logaritmické pravítko, matematicko-fyzikální tabulky a mnozí dokonce i rýsovací prkno.

 Když jsem u té historie, tak musím říci, že uvedené prkno bylo přímo obřích rozměrů. Pro nezasvěcené, formát A 2 s příložníkem. A nezadalo si, co do velikosti - v ničem s tím dnešním - surfařským. Méně zdatní spolužáci měli s ním ale občas veliké problémy. Zejména za větrných dnů, kdy byli v ulicích smýkáni sem a tam. Jako na vlnách. A nad hlavou, místo plachty, jim vlál potrhaný pauzák - rýsovací papír.

Pro mě tehdejší vědecko technická revoluce (VTR)  byla úspěšně stvrzena hned dvěma zápisy. Tím, pro mě podstatnějším, byla svatba se spolužákem, technikem. Takže jsem svět vědy a techniky ráda opustila a manžela si jaksi ponechala. Navždycky. I v matematických tabulkách jsem si přestala číst. A příložník pak použila naposledy při značení délky sukně naší dcery do tanečních.

Přesto jsem i nadále v některých jedincích vzbuzovala zvláštní dojem. Že jako bez těch výdobytků VTR nedokážu dýchat. Vlastně i žít. A tak se na mě obraceli s všemožnými technickými problémy, které  hodlali řešit.

Jednou o víkendu na chalupě na nás odpoledne křiknul soused, že má pro mě králíka. A navíc prý i  jedinečnou lahůdku. Jeho žena byla výborná kuchařka a tak jsem nezaváhala. Popadla kastról na chlupáče a pelášila o sto šest. Že se u nich nějaká ta dortová krabice najde, o tom jsem vůbec nepochybovala. A už předem se mlsně olizovala.

No, tou laskominou byl nový, právě zapojený, kotel Dakon. O jehož skvělých vlastnostech začal se mnou - pane na nebi - soused diskutovat. A já, konsternovaná z těch všemožných účinností a výhřevností, vlezla za ním, jako ta ovce, až do kotelny. Tam jsem - ztracená v těch jeho zatracených  ´parametrech´ - přehlídla nestejně vysoké, z jakýchsi trubek svařené, tři schody. A zřítila se. Nikoliv na zem, jak bývalo mým dobrým zvykem. Ale na záda přednášejícího. A držela se, jako klíště, anebo - ta káča z pohádky. Nehodlajíc´ se nikdy už pustit.

Soused, ač postavy nevelké, můj výpad sice bravurně ustál, ale vypadal značně otřeseně. A já, třímajíc v jedné ruce stále ten železňák na králíka, jsem ho s ním flákla do hlavy. Nechtěně, ale festovně.

Když jsme se pak za chvíli  vyplížili ven, začal soused pracovat na slíbeném králíkovi. O nějakém Dakonu už nepadlo ani slovo. Bylo naprosté ticho. A tak jsem alespoň odklusala vyprostit otřískaný hrnec z toho podzemí.

Venku jsem hned na to zaznamenala dvě další věci. Velikou, fialovou bouli pod štítkem umaštěné čepice mého dočasného průvodce. A zkrvavenou ruku a košili. Vlastně, celou hruď. Ne od toho králíka. Ale šmiknutí ostrého dranžíráku, kterým onoho jedince porcoval.

Nemám úrazy ráda a tak jsem rychle pádila pro manžela. A ten odvezl zraněného na pohotovost. Večer mi pak vyprávěl, jak ošetření probíhalo. Že jednu chvíli i samotný doktor tápal a vyhlížel naprosto zmateně. To, když soused po umrtvovací  injekci, nabral dech i barvu. A jal se přednášet o skvělé účinnosti a výhřevnosti kotlů Dakon. Když pak do toho zamotal králíka, technicky zdatnou sousedku a začal usínat, odtáhl ho můj drahý rychle do auta.

Já jsem se pak jen nechala několikrát ujistit, že o mých skvělých parametrech nepadlo v ordinaci ani slovo.

Takže - až si půjdu někdy pro králíka, nenechám se zlákat na kotel. To si radši lehnu doma rovnou na fotel.