Nešmakej na mě, ty jeden

"Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá" - tak zní jedno lidové přísloví. Dá se vlastně říct, že tím lesem jsou děti. A stejně jako mechový podrost vstřebávají ty jejich malé hlavičky kde se co šustne. A hlavně - co kdo utrousí.

Vždycky se má začít u sebe. To mi už odmalička vtloukali mé dvě osudové ženy, maminka s babičkou, do hlavy. Abych to upřesnila, podle jejich soudu do mé umíněné hlavy. Tak jsem to často slýchávala. A že nemám pořád mluvit a hlavně vybreptat kdeco.

Pořekadlo - "Co se doma uvaří, to se taky doma sní" - jsem pak dokázala odemlít i pozpátku. A tím babičku pěkně vytáčela. Když mě takhle peskovala a já na ní vřískala: "Ínsamod ykatesot ířavuamod esoc", dostávala se do tranzu. A s odstupem času se jí ani nedivím.

Jak s oblibou někdy říkám, školka mi prostě asi chyběla. I když, tak veliká mezera ve vzdělání to určitě nebyla, protože to zaklínadlo mám v hlavě snad už navždycky.

Bylo mi patrně pět let a šli jsme s rodiči po rynku sousedního městečka. Maminka, vtělené "co by tomu řekli lidi", mi křečovitě svírala ruku. O tři roky staršího bratra držet nemusela, byl "přece způsobnost sama". Opět věčně u nás doma omílaný citát. A já bych mohla o tom malém tichošlápkovi s předními tehdy vypadanými zuby vyprávět. Ale nebudu.

Jak si tak vykračujeme, já značně přibrzďovaná mou rodičkou, míjí nás jeden soused z naší vsi. A je mírně pod parou. Ostatně, tak jako vždycky. Smeká klobouk, ten mu vypadne a když po něm na zemi nejistě šátrá, došátrá až k mé nožičce. Vlastně ke kraťoulinké sukýnce.

Je totiž léto a my jdeme vyšňoření špacírem z kostela z "božího těla." S několika dalšími tetičkami.

A ten soused mě z čista jasna s chlípně přivřeným okem pleskne dvakrát přes můj baculatý zadeček.

Znalá domácích poměrů a hlavně toho, co se o něm u nás často za dveřmi říká, zaječím: "Nešmakej na mě ty jeden hnusnej sviňáku." Náměstí celé ztichne a tak to do nastalého ticha pro jistotu zopakuji. S ještě větší kadencí. Pane jo, pěkně hlasitě na celý rynek. Před smrtelně bledou maminkou. A hlavně tím jejím, "co tomu řeknou lidi."

Doma pak dochází k exekuci, abych si to už, prokrista, konečně zapamatovala. Vřískám jak na lesy a bratr mě pozoruje. A když rodina zmizí, poťouchle mi pošeptá: "Víš, co se o něm ještě říká? Ale je to děsně sprostýýý."

O mnoho let později je naše prvorozená pár týdnů v první třídě. Je to hrozně ukecaná holčička a tak si dáváme s manželem moc dobrý pozor, co před ní říkáme. Přesto všechno se na třídní schůzce dozvídám: "Vaše dcera se nehezky vyjadřuje o našem socialistickém zřízení." - "Radši jsem si to napsala", šeptá mi velice obezřetně do ucha kantorka. A nejistě šilhajíc do zápisníku, cituje skutečně všechno, o čem jsme kdy mluvili. A nejen ten večer, ale i ve dnech minulých. "Dejte si pozor, poslouchá vás vždycky večer za dveřmi", varuje mě závěrem ta dobrá žena.

Před nedávnem na chalupě učím sousedovic pětiletého Máťu básničky. Některé mu čtu, jiné sama skládám. O všem možném a o kom si řekne. Třeba o jeho dědečkovi. Z "Abecedy pro nejmenší " se mu od předního českého básníka nejvíc líbí: "Dědku, dědku, dědku, dej mi něco k snědku. Dobrá kaše na mlíku, dej třeba kus rohlíku" - atd.

Moji veršovánku: "Můj dědeček z Opočna, všechno ví a všechno zná. Když s traktorem neoře, prochází se po dvoře" má sice rád, ale přímo s gustem stále opakuje tu o dědkovi - snědkovi.

Vzápětí má pětaosmdesátiletý kmet narozeniny. A malér na sebe nenechá dlouho čekat. I když mi kluk odkývá, že přednese tu mou, opak je pravdou. A dědeček se urazí.

A pak dejte na klasiky. Rynek a dřívější zřízení jsou úplné nic proti narušeným sousedským vztahům. Naštěstí jsou rodiče Martínka moudří a mráčky se rychle přeženou.

A tak by to mělo být - nejen mezi sousedy. Hlavně ale, začít vždycky u sebe.