Nedaleko Janovic padla facka a možná i víc´

Prý nedaleko Janovic padla facka a možná i víc´. A nezáleží na tom, zda to byly Janovice nad Úhlavou, Janovice u Frýdku - Místku, Janovice u Rýmařova, Janovice Uhlířské nebo dokonce Janovice pri Poprade na bratrském Slovensku.  

Jedna mladá žena z uvedených Janovic slavila narozeniny v místní hospůdce spolu se svým manželem. Kterého někdy nad ránem začala shánět. Když se pak sama doplížila domů, uslyšela známé šumění sprchy a povědomý ženský smích.

Pak už to mělo velice rychlý spád.

Ač v nohou poněkud nejistá, vztáhla o to jistější ruku na urousanou sokyni, takto její nejlepší kamarádku. Ani mydlit jí nemusela. Svůdnice totiž poněkud prokluzovala sama.

A tak jí uštědřila několik pořádných facek a závěrem i pár kopanců. Novými italskými lodičkami s deseti centimetrovými podpatky. Střevíčky byly ručně šité, dar jejího manžela k onomu výročí. Žádný šunt z tržnice, prostě kvalitní festovní práce.

Takže, když si tu faleš připomněla, o to víc přitlačila. Smůla byla, že namydlená sokyně uklouzla a upadla. Jestli si hematomy na obou půlkách způsobila sama, není známo.

Případ měl soudní dohru, podvedená žena dostala podmínku a nevěrník si nakonec sbalil své svršky. Jestli i spodky, nebylo v policejním sloupku uvedeno.

Po přečtení se mi vybavil případ mé kamarádky Jiřinky, která před mnoha lety řešila podobné faux pas. Docela jinak, bez facek, kopanců. A tím pádem i bez soudní dohry.

Jednou se totiž nečekaně vrátila ze služební cesty o den dřív. A uslyšela nikoliv šumění sprchy, ale tiché vyhrávání své oblíbené desky s Edith Piaf. A do toho perlivý ženský smích. Z nedaleké ložnice.

V obýváku na křesle pak uviděla dva vzorně složené štůsky. Svršků a patrně i spodků. Její manžel byl totiž odjakživa pečlivka. Ve všem.

A tak otevřeným oknem vyházela s gustem to veškeré prádélko, ba i sukýnku s blůzičkou. Z pátého patra jejich panelového bytu. Pěkně zlomyslně, kousek po kousku. A tiše vyčkávala se srdcem až někde v krku.

Když se pak ti dva objevili, otevřela než domovní dveře a zkoprnělou milou zlatou bez jediného slova vystrkala na chodbu až k výtahu. Tak jak byla, v tom Evině rouše. Byl vlahý letní podvečer a tak ke zdravotní újmě vlastně ani nemohlo dojít. Ostatně, dotyčná prý bydlela nedaleko.

Jestli ústup manželovy spolupracovnice sledovala i z okna, tak to mi Jiřinka tehdy neřekla.

Případ měl ale dohru. Nikoliv soudní.

Navýsost uražený a asi i provinilý Jiřinčin protějšek se po čase sbalil a odešel. Rozvod pak na sebe nechal dlouho čekat.

A Jiřinka žije už dlouhá léta až u protinožců v Austrálii, kde se znovu vdala.

Ale říká, že asi udělala chybu. Stýská se jí a to nejen po domovině. Dokonce i po jejím bývalém partnerovi. Psala mi jednou, že by to už dneska takhle neřešila. A hlavně - odpustila.

Kdo jsi totiž bez viny, tak hoď kamenem.