Občas vosy, včely, sršni dokážou být pěkně drsní. A když se někde u Vás poblíž usadí, to pak nejde říkat, že nám jejich společenství ani trochu nevadí.
Jednou o prázdninách na chalupě nás proháněly agresivní vosy. Svůj tábor založily v zemi uprostřed zahrady. A tak jsem se obvykle plížívala až kolem půlnoci, abych pověsila vyprané cíchy anebo s baterkou na čele vyplela nějakou tu mrkev a cibuli.
Vosy mezitím poštípali našeho psa, sousedovic kozu a prase, kominíka, listonoše a maminčinu kamarádku z dětství. Když se ale vrhli i na pracovníka energetických závodů, zapisujícího stav elektroměru, rozhodl se můj tehdy ještě žijící otec situaci rázně řešit.
Přinesl z půdy poválečnou zpuchřelou protiplynovou masku a přivedl do prudkého varu obrovský hrnec vody se slovy: "Já těm bestiím eště ukážu, kdo tady velí, ty budou koukat, jak jim to natřu".
Pak rozdal pokyny. Máti s našimi malými dětmi měla zakázáno opustit zápraží. A trestné komando, nepočítám-li ten hrnec, čítalo dvě osoby. Otce v masce a mě. Navlečenou dle jeho příkazu do dlouhého gumáku a holínek. Manžel se této produkce nezúčastnil, pískal totiž coby rozhodčí zase nějaký jeho řeckořímský zápas.
Načež jsme se oba opatrně vplížili do zahrady. A chrstli tu vroucí vodu do předem označené díry v zemi. Chvíli se nic nedělo a můj tatínek se začal dmout pýchou, jak na vetřelce vyzrál. A pak se to stalo.
Ozval se zuřivý hukot a vosí kolonie se vyřítila z patrně dobře utajeného únikového východu svého doupěte. A zaútočila na tatínka. Tehdy do půl těla nahého, jen v modračkách. Proč - no bylo přece léto, horké léto. A pak - měl přece tu masku...
Takže jsme celí uřícení přidusali k domu. Já - coby těžkooděnec v gumáku a holínkách - bez úhony. Tatínek ale notně poštípaný od krku až do pasu.
Moje drahá rodička navíc v tom nastalém zmatku zaječela :"Kde máš, proboha, to dítě?" No, tehdy můj teprve dvouletý syn spokojeně seděl v trávě na místě exekuce. Bez jediného bodnutí, naštěstí.
Večer, po několikerém ošetření otce jsem usoudila, že vosy měly patrně dobře fungující špionážní síť. A tak i věděly, komu to mají vlastně "natřít".
---------------------------------------
Letos v červnu jsme byli s mým drahým pozváni ke známým, kteří si koupili velice, velice drahá krbová kamna. Dům otevřený a nikde nikdo. Až nahoře na střeše jsme uviděli trůnit Pavla. Vzápětí přiklusala jeho žena, že prý mají v komíně včelí roj, který zakryli deskou. Proč, to jsme nepochopili a ani nekomentovali. Že by chtěli začít včelařit? Ale na střeše?
Pak jsme v jejich luxusním obýváku spokojeně popíjeli kafe a trochu přehnaně chválili jak kamna, tak i celkovou vyladěnost - "do medova". Najednou se ozval hukot a včely celé černé od sazí zmateně vylézaly v celých houfech otvorem za kamny. A škobrtajíce jedna přes druhou ťapkaly po vysokém béžovém koberci a sunuly se po pastelových zdech a bílém stropě. Aby nám vzápětí napadaly do kafe a na veliký dort. Taktéž medový, vyladěný do béžova. Jak jinak.
Za několik dní mi pak Blanka volala, že přizvaný kominík našel v komíně černé plástve medu. A že se pár jedinců uhnízdilo i v jejich postelích. O budoucím včelaření však ani muk.
Jo, když se nepřipojí k novým kamnům roura a zůstane ze zdi trčet prázdná ďoura...
------------------------------------------
A že sršni dokážou být pěkně drsní, na to jsme si vzpomněli hned ten samý večer. Jednomu z mých bratranců se totiž uhnízdili na chatě. A jako messerschmidtové nalétávali do místností, jakmile rodina dorazila na víkend. Vylézali průduchem nad kachlovými kamny a to nejvíc, když Eliška začala vařit. Nechtění návštěvníci totiž ve štěrbině do komína bivakoli.
Televizi si rovněž velice oblíbili. A to tak, že svítící obrazovku hustě pokryli za spokojeného bzučení. Když pak shlédli s celou rodinou pár dílů Nemocnice na kraji města, začal Jiří jednat. Sám, bez hasičů nebo jiné záchranné složky. Velikou injekční stříkačkou, naplněnou etanolem, zapumpoval několikrát do větráku. A Eliška tyhle stihačky, rázem přiopilé a zmateně lezoucí, smetala do kýblu. Vyprávěla mi pak, že po nějaké té stovce přestala počítat.
Asi týden po zásahu jsme je všichni čtyři navštívili. Muži vylezli pod střechu a strhli až u vikýře visící obrovské sršní hnízdo. Do kterého, pochopitelně, několikrát nastříkali další dávku. A naši dva potomci celé odpoledne obdivovali zbytky těchto nezvaných hostů - kde jinde než na kompostu.
Doma jsem ale po několika dnech neustále chodila do dětského pokoje, sama celá zmatená. Aniž bych si dýchla etanolu. Odněkud se linul neuvěřitelný smrad. Ratolesti byly na táboře a my vymalovali, uklidili. Až mi padla do oka velká krabička od sirek v jednom šuplíku psacího stolu. A místo zápalek objevila i příčinu - několik sršních exemplářů. V značném rozkladu.
