Návraty do krajiny věčného dětství

"Slunce a stín a stín a světlo tam běží po lukách, jako když nějaká veliká ruka zlatým hřebenem louky pročesává - Fráňa Šrámek - " Stříbrný vítr".

Každé jaro můj svět, s návratem na chalupu, poněkud zněžněl. Líbila se mi ta cesta úpravnými městečky a vesničkami, roztroušenými podél silnice. Poklidná zeleň luk a polí, která nás obklopovala. Každým dalším rokem jsem pak víc a víc vnímala tu podmanivou krásu rodného kraje. A jak jsme se blížili k vzdouvajícím se horám, obklopila mě tak známá náruč, náruč všehomíra.

Poslední vesnicí před přistáním na chalupě jsme přejížděli nechráněný železniční přejezd. A vzápětí se vnořili do krajiny, lemované šumavskou kotlinou. Pak nás obklopil sladký vzduch, jako víno. Když jsme projeli baldachýnem lipové aleje, zablikaly na nás bílé zdi našeho venkovského stavení, zalitého slunečním jasem. Byl tu takový klid, jen sluneční paprsky se odrážely od těch, mně důvěrně známých,  bílých zdí. A v pokračujícím dni pak obrysy obou vrcholů Ostrého před námi změkly v něžném odpoledním světle.

S přibývajícím večerem tu mohl člověk ledaco slyšet. Zatíkání ptáka v korunách smrků, hašteření strak v rozčepýřeném hnízdě dvou vysokých bříz v průčelí našeho domu. A občasný přejezd auta po silnici za ohybem řeky. Rytmický zvuk a táhlé, smutné houkání vlaku z nedalekého nádraží. Byly to scény plné míru. Zvláště krásné bylo pak období, kdy omamná vůně posečené trávy se mísila s vlahým letním vzduchem. A to přímo z luk pod okny naší ložnice.

Jakmile jsme se trochu zabydleli, chodívali jsme každý večer tvrdou polní pěšinou. Cestou, vyšlapanou nohama mých dávných předků. Slunce pozvolna zlatilo blízké lesy a já vdechovala čerstvý, čistý vzduch. Najednou výkřik ptáka nad naší hlavou proťal to velebné ticho nad námi. A náš pejsek se prudce rozštěkal a vyrazil za několika srnkami. Zalévalo mě přesvědčení, jak jsme vlastně šťastní. Že můžeme žít převážnou část roku v tomto krásném kraji. Kraji mého dětství.

A pak ty nádherné letní večery. To noční, přímo hmatatelné ticho, kdy se nad dvorem rozsvítily statisíce hvězd. A my měli opět pocit všehomíra a veškeré té nesmírné krásy kolem nás.

Jednou ráno, před několika lety, jsem vyběhla za naším malým pejskem. Na louce, ještě stříbřité rosou, jsem málem vrazila do malého srnečka. Tiše tam stál a udiveně zíral. Kteří vetřelci mu to ruší jeho obvyklý ranní rituál. A pak sklonil svou oparůžkovanou hlavu. Tiše jsem tam čekala, neschopná slova. Báli jsme se v tom okamžiku asi všichni tři. Pak odběhl.

Dnešní nostalgické vzpomínání skončím. A to s tím, jak se stále mluví a píše o zlu v nás a kolem nás. Ale ono je i dobro, protože - kdyby bylo kolem nás jen samé zlo - už bychom tu asi nebyli.

Naše vizáž i tělo se s léty mění. Ale duše, ta zůstává v podstatě stále stejná. A ani na věku zas´až tolik nezáleží. Takže končím stejně, jako jsem začala. Citátem básníka mého mládí, Fráni Šrámka. Že srdce není okoralé - "dokud slyšíme svůj stříbrný vítr. Takové volání sladké, slibování mámivé odněkud z daleka."