Krajina našeho věčného dětství

Není to tak dávno, asi 14 dnů, co jsem konečně vstoupila mezi Vás, blogery. Už dlouho (a s velikým zájmem) jsem četla veškeré Vaše články, postřehy, fejetony. A občas si pohrávala s myšlenkou, stát se jednou z Vás.

 I když jsem se narodila koncem světové války (té 2., nikoliv té 1.). Hned vysvětlím.

Stalo se mi totiž, že v mém druhém ( a vlastně posledním zaměstnání) se mě jedna kolegyně (manažerka textilu) při poradě zeptala, zda-li vím, co se tehdy za VÁLKY nosilo. Všichni se jí tehdy strašně smáli, jen já měla úsměv poněkud ztuhlý. A tak jsem opáčila, zda-li má na mysli tu " PRVNÍ SVĚTOVOU...". Zprvu nechápala, my ostatní ovšem ano.

Ale - zpět k blogování. Nakonec rozhodlo vyhlášení soutěže o letní povídku. Ráda totiž soutěžím, i když - "v mém věku" se to mému okolí zdá poněkud legrační. Abych ale řekla úplnou pravdu, je zase řada přátel, co mě v mém úsilí podporují.

Soutěž jsem nakonec nestihla. Neboť - přihlášení, nechuť připojit vlastní, současnou fotografii a snaha o psaní pod pseudonymem (nezdařilo se) - mi zabralo dost času. Mé znamení je sice ohnivý STŘELEC a většinou i rychle konám, ale v tomto případě jsem byla střelcem hodně váhavým.

Navíc nám po 15-ti letém soužití odešla zrovna v té době do pejskovského nebe naše milovaná, krásná psí slečna.

Dost to s námi otřáslo, se mnou, manželem a i dospělými dětmi. Najednou jsem nebyla schopná ani otevřít počítač, natož číst maily nebo dokonce něco psát. Málo platné bylo ujišťování o tom, že pejskové do nebe odcházejí po duhovém mostě. A že se jim tam nahoře rozsvítí jedna malá hvězdička. A hrají si a dohlížejí na nás. A chrání nás od všeho zlého. Amen...

Nezveřejněnou povídku o jedné prchavé letní lásce a o sladkobolném mládí možná stejně jednou připojím. Měla jsem ji připravenou a čekaly mě jen menší úpravy, které jsem najednou neměla sílu dokončit.

Pročež mě, jinak velice činorodou, nebavilo číst, luštit křížovky ani sudoku. Navíc byla úděsná vedra a já měla prudkou otravu krve

v ruce, která musela  být v klidu. ( "Od kousnutí milovaného pejska"). A ani na zahradě nešlo cokoliv dělat.

A jak jsem tak bloumala od ničeho k ničemu, dostala se mi do ruky moje "prvotina". Nevydaná, vrácená několika nakladatelstvími. No - minulé století, nebudu se šířit o důvodech, tehdy mně sdělených. Dlouho jsem z nich měla pěkný mindrák.

A tak jsem si to začala všechno znovu číst. O krajině mého dětství. V těch mých vzpomínkách bylo najednou všechno krásné. Prašné cesty, po kterých jsme běhávali. Nekonečné zelené louky, které pročesával hebký, sladký vítr. Slunce a modrá obloha bez mráčků. Potůčky plné bělic a raků pod staletými duby na březích. Mírná řeka Úhlava s jejími meandry nedaleko naší chalupy. A výhled na oba vrcholy Ostrého, který máme v průčelí naší chalupy - jako v pořadu " Na vlastní oči". A jenž je stále neměnný, krásný.

A náhle jsem se do těch sladkých snů vrátila a rozhodla se o tom vyprávět. A nejen o tom.

Pochopitelně, není a nebylo všechno tak idylické. Úhlava nás v roce 2002 vytopila, že jsem měla sto chutí odejet, dům ani nezamknout a nikdy se nevrátit. Nikdy. Bylo to tehdy šílené. Ale na rozdíl od místních usedlíků, kteří neměli kam jít, vlastně malicherné.

Asi před čtyřmi lety nás zase soustavně nepřizpůsobiví občané vykrádali. Celkem 4x, pěkně na pokračování. Každý týden. Až rychlý zásah policie z Klatov a Nýrska tomu udělal přítrž. A jiné, další věci.

O žních jsem již napsala. Byla to jen náhlá reakce na snímky, kolující v současnosti po internetu. Ukazující idylu, jak bylo vše krásné a tak vůbec. Záleží totiž vždycky jenom na úhlu pohledu.

Ale - jelikož věřím, že každý z nás má v koutku svého srdce zasutou nějakou tu krásnou vzpomínku, budu o nich psát. V dnešní pomíjivé době, kdy je v podstatě každý den všechno jinak, je to asi zapotřebí.

Končím slovy básníka: "Kdo zachoval svým očí dětský třpyt - a umí věčně žasnout nad hladinou studánky modré - kam chodívají pít - bekavé ovce poloninou - kdo dokáže být v životě svém věčně žákem - a tajně schovává si fialkou vonnou pod pijákem - a koho láska, věčný náhončí, po ostrém štěrku neúprosně honí - ať za mě tuto báseň dokončí...

Tak nějak to cítím. A básníkovi děkuji, interpretace nebyla přesná.

Opět zkreslená vzpomínka.

 Psát tohle v Plzni, měla bych po ruce jeho knihu a necitovala zmateně.

 Rovněž ale hodlám pokračovat v líčení různých trapasů, které se přihodily mně nebo mým známým. Anebo vyprávění, které jsem mimoděk zaslechla - a už se rozvíjel příběh.

Díky proto Vám všem, čtenářům života. A přeji pěkné, slunečné podletí. Ale i trochu toho deště, pokud možno v noci, aby nám i na té naší Šumavě už konečně rostly houby. Jsou prý v celé té naší krásné, české kotlině jedny z nejzdravějších.