Kluci jako buci aneb příbuzné si nevybíráme

" Vzpomínky nám zkrášlují život, ale jen zapomínání na všechno špatné ho činí snesitelnějším" - tak nějak  to napsal Honoré de Balzac.

O početnost naší rodiny se kdysi postaral můj čiperný dragounský dědeček s babičkou z tatínkovy strany. Měli devět dětí. A nás bratranců a sestřenic z této odnože je dvacet sedm. Tenhle počet by byl ještě vyšší, kdybych přidala i maminčinu větev. Už ale zdaleka ne tak úrodnou.

Skoro každé prázdniny k nám jezdívali z Moravy dva bratránci Pavel a Martin a jejich malá sestřička. S maminkou, půvabnou slovenskou tetičkou Justýnkou. Když strýček náhle v padesátých letech tragicky zahynul, stalo se jakousi nepsanou povinností, že se v létě o rodinu postará jeho nejstarší bratr. Můj tatínek. Ano, tak to tehdy chodívalo. Prostě rodina, i když takhle rozvětvená, držela vždycky pevně pohromadě.

Těm bratrancům jsme u nás pro jejich nesporné ´kvality´ neřekli jinak než machr Páťa a machr Máťa. Jejich sestřička Markéta, řečená Megy, byla tehdy dost malá a pro mě s bratrem tím pádem naprosto nezajímavá. Ale ti dva hoši, to bylo úplně jiné kafe. Na jejich vpád a hlavně maléry jsme se vždycky s bráchou nesmírně těšívali.

Ne tak ale moji rodiče s tehdy už také ovdovělou babičkou.

Starší Páťa, tehdy asi dvanáctiletý, byl totiž zapálený vynálezce. Modelář letadýlek a různých samohybů. A na rozlehlých lukách okolo našeho domu pak skoro denně prováděl pokusné lety. Které ne vždycky, vlastně téměř pokaždé, končívaly nějakým karambolem.

Hrozným neštěstím mohla dopadnout jedna produkce, kdy letadýlko nabralo kurz a skončilo na stožáru vysokého napětí. Kam se jal Páťa pro ně zručně šplhat. Ještě, že byla doba senoseče a bdělý soused, pracující opodál, kluka zachránil. Za pomoci vidlí, na které namotal jeho kšandy částečně i s kalhotami. A nabodl poněkud i zadek, jak se večer k naší nemalé radosti ukázalo. Kluk se tehdy přiřítil se řvoucím strejcem v patách a chvíli nešlo vůbec poznat, co se vlastně stalo. Ječeli totiž oba dva. Každý ale z jiného důvodu.

Páťa byl nejen zapálený malý konstruktér, ale patrně měl i veliké povšechné znalosti o létání. Ještě dnes si pamatuji jak nám stále dokola vyprávěl o Janu Kašparovi a jeho prvním dálkovém letu z Pardubic do Prahy. I datum 13.5.1911 se mi uhnízdil navždycky v hlavě. A i to, že tehdy letěl 80-ti  kilometrovou rychlostí za hodinu.

Občas býval pár dnů klid. Zdánlivý klid. Jednou, před bouřkou, se machr Páťa rozhodl vypustit svůj další model. Který přistál ale pro změnu na hlavách koňského spřežení. Pochopitelně, že se tahouni splašili a uháněli spolu se strašnými  nadávkami jejich majitele. Vůz se tehdy převrátil a zdivočelí koně zastavili až v sousední vesnici.

Můj bratr s Páťou a kamarády se nikdy v létě neobtěžovali obcházet okolní dvory a zahrady. A s notným rozběhem přeskakovali jeden plot za druhým. Mladší Máťa za nimi nešikovně šplhával přes plaňky a jednou zůstal viset napíchnutý za kalhoty hlavou dolů. Kluci ho pochopitelně nechali trčet a zmizeli. Až moje maminka uslyšela strašný řev a běžela ho vyprostit. A to dřív´, než došlo k exekuci ze strany tety Justýnky.

Ta se s kluky nijak nepárala. Neměla to chudinka totiž vůbec lehké. Jako důstojnická panička nikdy nepracovala a po smrti manžela se s novou situací nemohla dlouho vyrovnat.

Asi za čtrnáct dní po pohřbu jí proto můj tatínek s babičkou a dětmi přivezli na prázdniny. Snad týden před tím vydatně pršelo a za domem v mírném svahu uháněl dravý potůček. Který se pěkně smísil s hromadou hnoje za sousedovic chalupou. Já s bratrem jsme se tam v malých neckách právě ten den projížděli. A Máťa ve svátečním oblečku nás s očima navrch hlavy pozoroval. A že prý to také zkusí. V mžiku přitáhnul odněkud menší nahnilé prkno, naskočil a - rozplácnul se do té páchnoucí břečky. Nepřevlečený, jak několikrát důrazně přikázala tetička. V těch svých šatičkách.

Spolu s bratrem jsme kluka vytáhli, vstrčili rychle do kuchyně a radši hned zmizeli. Smrděl opravdu příšerně. Justýnka malého machra s hadicí pod pumpou střídavě omývala a řezala. Na její výrazy: "Stasám ťa remeňom ako psa" - se opravdu nedá nikdy zapomenout.

A to nebyl konec. Vrcholem exekuce bylo přivázání řvoucího potomka za nohu ke kuchyňskému stolu. Odmítla s ním totiž spát ve stejném pokoji.

A tak opět nastoupila moje laskavá maminka, která kluka v noci vzala k sobě do postele. Později přiznala, že tehdy do rána nezamhouřila oko, protože ten smrad se nedal skoro vydržet.

Když jsem před nedávnem otevřela jednu knihu, vypadla mi z ní vzpomínka na ono léto. Zažloutlý papír se zběžnými nákresy různých letadel. A vyrvaná stránka z jakéhosi časopisu s obrázkem vzletu balónu bratří Mongolfiérů ve Versailles a letadlem Jana Kašpara. Tím letadlem, o němž mi machr Páťa kdysi tak rád a zasvěceně vyprávěl.

Dnes bych tyhle své bratránky snad ani nepoznala. S tím starším jsme si občas psali. Ten mladší a jejich tehdy malá sestřička se ale ztratili někde ve světě. S velkou částí naší početné rodiny se však setkáváme. A i když se s někým přímo nenavštěvujeme, víme o sobě. Nezapomínáme na sebe a tak to asi má být.