Když vypadnou zuby

Jo, když Vám vyletí zuby - hádejte odkud - no přece ... Můj případ to tedy naštěstí není a proto jsem si s gustem jednu příhodu vyslechla. A druhou - vzápětí - přímo zažila. Jako v tom známém pořadu "Na vlastní oči".

Maléry se přitahují. Alespoň mně se to často stává. Stačí na něco pomyslet a - bác - už v tom lítáte. Tedy lítám. A je zřejmé, že asi nejenom já.

Moje kamarádka měla potíže se zuby. A tak dostala provizorní náhradu. Prý vratnou, což mě velice zmátlo. Že existují prázdné vratné lahve nebo propan-butanové bomby na vaření, to tedy chápu. Ale zuby? Prý ano, nemám proto důvod jí nevěřit.

 Když za několik dní navštívila zubaře, musela přetrpět dlouhé čekání v přeplněné ordinaci. A protože je v pravém slova smyslu nervák, neustále odbíhala.

Pak se konečně prodrala vzdychajícím davem k sestřičce, a upozornila jí, že měla přijít na řadu už před hodinou. A zeširoka jí líčila (má to ve zvyku), jak to se stavem jejího chrupu vypadá.

A to neměla dělat. Zdravotnický personál nemá rád, když se mu radí. To tedy ne. Já to moc dobře vím, ale Helenka je naprostý nezmar. Když začne poučovat, je nutné dávat bedlivý pozor a než trpně čekat, kdy se musí nadechnout. Což očividně uštvaná (a ten den asi i naštvaná) instrumentářka nemohla tušit. Nějakou chvíli pak hovořily obě dvě. Pochopitelně, že každá o něčem jiném. 

A tak byla Helenka odkázána do patřičných mezí. Celá znervoznělá musela ale vzápětí  znovu odběhnout. Tam splachujíc, několikrát za sebou kýchla. A její ´dočasně propůjčená´ zubní náhrada se rázem ocitla ve zcela jiné dutině. V té bílé, sanitární.

Celá zničená s chrupem (pečlivě omytým, jak jinak) v ubrousku se protlačila až ke dveřím ordinace. A se slzami v očích přerývavě šeptala právě vyšlému bílému plášti, co se jí stalo. Ale opět musela usednout a než čekat.

Když se konečně dveře ordinace znovu otevřely, ozvalo se: "Tak teď ta pani (pani - nikoliv paní), co jí spadly ty zuby do mísy." Zničená kamarádka poněkud špatně slyší a tak zareagovala až po několikerém hlasitém vyzvání. V tom posledním pak už mísa byla velice přesně definována. Spolu i se zevrubným  určením místa, kde se nachází.

Ulička hanby bývá různá a podle líčení Helenky byla tehdy i hrůzná. V přeplněném předsálí bylo rázem ticho. Převeliké ticho. Navíc mezi pacienty čekalo i několik jejích známých. Co k tomu dodat.

Ani ne za týden jsme s manželem byli na menší sešlosti s následným pohoštěním. A kousek od mého talířku s očividným gustem hodoval růžolící pán. Který náhle - rádoby decentně, ale s o to větší razancí - kýchnul. A jeho protéza se rázem ocitla mezi mým chlebíčkem a nakousnutým řízečkem.

Věřte nebo ne, ale ten dobrý muž ani nemrknul, bafnul zuby z mého tácku a - s bodrým výrazem pokračoval ve stolování.

Odcházeli jsme ten večer s mým drahým poněkud předčasně. Já tedy úplně hladová.

Takže - pozor na kýchání, drahé dámy, milí páni. Dávejte vždy bacha, kam Váš běloskvoucí úsměv míří. Zuby totiž mohou skončit v míse nebo na talíři. I na tom cizím.