Když se z kola kouří

Bylo to v době, kdy jsem už konečně, bez rad a napomínání mého drahého, občas usedala za volant. Sama a - nebála se vozit své děti. Potažmo i nějaké ty rodinné příslušníky. Zvláště moje matka si jízdy se mnou oblíbila.

I když nikdy nejezdila ani na kole, neustále mi radila a kritizovala každý můj krok. Pardon, každé moje popojetí. Ale, jelikož maminka má vždycky pravdu – jak se říká – přestala jsem její rady postupem času naprosto vnímat. A mlčky jenom přikyvovala. Bylo to v počátcích mého “osamostatnění se“, když mě náhle požádala, abych jí a několik sousedek odvezla na mši svatou do nedalekého kostelíčka. Maminka byla docela štíhlá žena, ale její kamarádky (zvlášť jedna) naopak trochu “při těle“. A tak se naše autíčko málem sesunulo k jedné straně, jakmile dosedly. Byly tři a já je musela na zadní sedadlo přímo nacpat. Navíc s pokynem – vydechnout, nedýchat. A že pak konečně za nimi zaprásknu. Jako ty dveře.

Maminka, uvelebená po mém boku, překypovala tehdy nade mnou pýchou. A to neměla dělat. V naprostém rozpoložení jaksi pozapomněla na svá oblíbená přísloví, na způsob: “Nechval dne před večerem“ - “Neraduj se a nevyskakuj, za chvíli budeš stejně brečet...“. Prostě – dmula se a dmula.

A převelice chválila. Chudák maminka. Sousedky naoko mé rodičce vehementně přikyvovaly, to tedy ano. Ale jak jsem je znala, těšily se, co bude. A nemusely ani dlouho čekat. Když jsem je po obřadu odvážela, bylo něco jaksi v nepořádku. Autíčko ne a ne se pořádně rozjet. Ačkoliv jsem zběsile přidávala plyn a neustále řadila. Odjížděla jsem tehdy s notným řevem - vozidla - ne tím mým.

A kouřila, jako blázen. Z výfuku, jak jinak. Plížila jsem se celou cestu jako hlemýžď a nadšení zadního sedadla bylo přímo hmatatelné. Okna byla z té radosti pasažérek (a mého uzoufání) zakrátko úplně zamlžená a já je marně otírala. Navíc začalo hustě pršet. V nastalé panice jsem tedy stírala, sem tam poskočila, troubila (na klakson) - a hlavně se plazila. K naprostému nadšení sousedek nás předjelo dokonce několik místních mladíků na kolech. Vesele na nás mávali a něco hulákali.

Chudák moje maminka. Několikrát po sobě opakovala, že jsme asi “přetížené“, bla, bla... Jedna ze sudiček, ta “nejvíc při těle“, cestou sladce trousila: “Že by to bylo tou svěcenou vodou, asi jsme se moc pokropily. Anebo těma hostiema od velebnýho pána? Co vy na to – holky“? Mlela jako kolovrátek pořád dokola a hlasitě se všemu smála. Paní jedna vtipná. Ošklivá a navíc drzá. No, dovezla jsem je, každou až před jejich vrátka, jedubaby jedny. A svou usouženou matku domů.

Tam už postával můj drahý s dětmi, s otazníkem na vysokém čele. “Proč, prosím tě, jezdíš se zataženou ruční brzdou. Kouří se ti hrozně z kola, to jako nevidíš“? Konstatoval pragmaticky, jak bývá jeho dobrým zvykem. K tomu nebylo vlastně co dodat. Opravdu ne. Chudák maminka. Vždycky dbala na to – co řeknou lidi – a teď najednou taková blamáž. Dlouho mi pak připomínala, jak se “dlouho bála vystrčit  i nos.“ Jako kvůli mně!

Po čase jsem byla ale opět požádána, abych jí dovezla do Všerub na Domažlicku. Na oslavu stých narozenin jakéhosi jejího strýčka, kterého jsem vůbec neznala. Bylo to v září, manžel se vypravil s dětmi a mým otcem na houby a my dvě vyrazily. Domažlicko miluji, krajina je tam nádherná, zejména kolem Všerub. Kde jsem ovšem nikdy před tím nebyla. Den byl překrásný - jako malovaný - takové to kouzelné podletí. A i když jsem si jízdu přímo užívala, zdůraznila jsem matce mnohokrát, že chci přesně, ale skutečně přesně vědět, kde odbočit. A hlavně, kam zajet. To abych se jako nemusela na nějakém nepatřičném místě otáčet. Nebo couvat, to už tedy vůbec ne. Znala jsem totiž svou rodičku až moc dobře. A naivně předpokládala, že ona zná i mě. Jako ty mé čerstvě nabyté řidičské schopnosti.

Bylo mi ale řečeno, abych se nestarala. Že cestu do Všerub má “dávno už přečtenou.“ Když v tom náhle – v nepřehledné zatáčce a stoupání – mně v mžiku zaječela do ucha: “Zaboč, tady někde doprava. Nebo doleva, tam to asi bude“! Lekla jsem se a na můj vkus (a tehdejší “um“) notným smykem vjela na vydatně poštěrkovanou vozovku, vedoucí k nějakému lesíku. Jasně, že se moje drahá spletla. Najednou totiž nevěděla, kde jsme. Ukazatel žádný, nikde nikdo. Ani živáčka.

A já musela nejen couvat, ale otáčet a vracet se. Několikrát! Jednou dokonce na miniaturním odpočívadle, kam jsem se jen tak tak s naším autíčkem vešla. Panebože, to byla drezúra, dřívější autoškola s poněkud huhlajícím instruktorem úplný hadr. Na mé zuřivé syčení máti laskavě a jen tak ledabyle pronesla, proč jako “furt vyvádím“. A že jsem poslední dobou celá nějaká nervozní. No - dům s oslavencem jsme po značných oklikách našly. Asi tak po nekonečné hodině bloudění. Ale moje rodička se opět vyznamenala. Vzápětí poté, to už ve Všerubech, na poslední chvíli vykřikla: “Zastav, tady to je“. A ruční brzda opět vykonala své. Povedlo se mi jí tenkrát dokonce urvat, jak mě vyděsila. Jasně, že matka, nikoliv zmíněná brzda.

No, bylo tam tehdy na té trachtaci několik zdatných automechaniků, kteří se předháněli v nabídkách rychlé opravy. A tak bylo záhy naše vozidlo uvedeno do náležitého stavu a my dvě mohly k večeru spokojeně odjet. Jen mi jaksi vadilo, že po tom náhlém pokynu mé rodičky jsem zastavila “svým obvyklým smykem“. S poněkud prudkým drcnutím. A opět za mého oblíbeného - vydatného – troubení, blikání a stírání. Ačkoliv vůbec nepršelo!

Z okna protějšího domku nás tenkrát sledoval jakýsi stařičký pán. S fajkou mezi zažloutlými zuby.

A v očividně dobrém rozpoložení. Přátelsky na mě tehdy na celou vesnici halekal: “Jó paninko, zaštavovat, to še teda muší umět, to teda jó.“

Od té doby uplynulo mnoho a mnoho let. Ruční brzdy netrhám a stírám jen za deště. A zdaleka už netroubím. Neposkakuji a neblikám. Vlastně si ani moc nevyskakuji. A když - tak pouze výjimečně.