Vždycky jsem přímo vášnivě četla. Dokonce, jako předškolák, jsem svému staršímu bratrovi často večer tajně uzmula z jeho školní brašny slabikář a schovala si ho pod peřinu. A přes den si v něm celá šťastná listovala i čmárala.
A on pak dostával ve škole rákoskou, že nemá školní pomůcky. Jakmile jsem poznala kouzlo „čteného“ a nedrmolila stránky zpaměti (se slabikářem vzhůru nohama - jak jinak), vrhla jsem se na tatínkova Malého čtenáře. Byly to tři veliké knihy v černé, kožené vazbě, s pozlaceným tiskem na hřbetu. Kam se poděly, nevím. Často na ně s láskou a něhou vzpomínám. Na tu jejich zvláštní vůni, kterou vydávaly. Pak to pokračovalo starými kalendáři, odloženými ve velikánském lodním kufru na půdě, novinami, kuchařkami (byly dvě) a všelijakými ročenkami a radami pro spanilomyslné paní a dívky. Sadaře nevyjímaje. S přibývajícím věkem pochopitelně přibylo autorů i knih, ale jejich výčet by zabral několik stránek.
Když jsem zjistila, že báječně se dá číst hlavně v noci, rozhořela se tahle moje vášeň naplno. Rodiče ale záhy zjistili, že svítím často i k ránu a tak zasáhli. Když nic, včetně trestů, ani trochu nepomohlo, vyšroubovával můj otec každý večer pojistky. Jelikož jsem ale rychle zjistila, kam je schovává, učinil další krok. Zakoupil veliký zámek. Skříň s pojistkami pečlivě zajistil a klíč dával pod svůj polštář. A tak jsem byla nucena čmajznout jednu ze tří baterek a pokračovala ve čtení. Tajně, pod peřinou. I tento můj úskok byl však záhy odhalen a já si skoro zoufala. Četla jsem tedy dál - při svíčce. Ne však pod peřinou. To jsem po krátkých úvahách zavrhla. I když mi to párkrát přišlo jako docela dobrý nápad. Jednou jsem zaslechla dvě sousedky, jak se baví s mojí babičkou. Jedna z nich se zeptala: “Ta vaše malá v noci dlouho svítí, to jako furt čte? A to s tím nic, pro pánajána, neděláte. Dyť může i voslepnout!“ Co na to babička řekla, jsem neslyšela. A dávala si ale veliký pozor a večer čekala se čtením, dokud nezačne chrápat.
Dnes nám tady v Plzni za okny sněží. A já vzpomínám, jak v sedmdesátých i osmdesátých letech minulého století, jsme – my, někteří nadšenci - už brzy ráno postávali ve sněhu a mrazu před knihkupectvím na náměstí. A těšili se na knihy oblíbených autorů, které byly velice úzkým profilem. Knih bylo jako šafránu a tak leckdy jsme odcházeli i s prázdnou. A to mi právě připomnělo, jak se na mě jednou nedostala detektivka od Elleryho Queena, název už si nepamatuji. Celá mrzutá v práci jsem ale zjistila, že kolegova známá (stojící se mnou ve frontě), byla šťastnější. A tak jsem do něj tak dlouho hučela, až mi titul přinesl. Že ale knížku musím hned druhý den vrátit. Nemohla jsem se tehdy dočkat konce pracovní doby. Děti ani manžel to odpoledne doma nebyli a tak jsem celá rozdychtěná, ale strašně hladová, začala číst. Mrknutím na hodiny jsem zjistila, že do večeře pro rodinu mám ještě nějaký ten čas. Takže jsem si v rychlosti udělala topinku s vajíčkem a pokračovala u kuchyňského stolu. No, dětem jsem vždycky zakazovala číst při jídle. To tedy ano. Ale proč bych si trochu neužila, když jsem doma sama. A pak se to stalo. V nejnapínavější části, kdy byla neprávem z vraždy usvědčována nevinná, došlo k maléru. Lekla jsem se a - plesk - volské oko s mastnou topinkou se rozpláclo o titul, ještě se chvějící svým zakoupením. Byla to hrůza. Druhý den jsem šla do práce sklíčená, s penězi za knihu a omluvným dopisem pro onu známou. No, kolega tehdy strašně zuřil, obálku po mně dokonce hodil. A já nakonec po dlouhých útrapách nový titul sehnala. A zaplatila za něj dvojnásobek. Ach, ta úleva. Kdyby to šlo, snad jsem i tu detektivku vlastnoručně opsala a nechala ji vytisknout. Tak jsem se styděla.
Musím dodat, že přísloví mé maminky – že všechno zlé je pro něco dobré – platilo i v tomto případě. Usvědčení skutečného vraha spočívalo totiž v přípravě ragú. Pravý vrah v něm použil veliké množství cibule. Zatímco neprávem obviňovaná, s ohledem na špatný žlučník, pouze jednu jedinou. A bystrý detektiv všechno závěrem odhalil. Jak jinak. A ten pokrm, kterému má rodina a mnoho mých známých neřekne jinak než „ Lídino ragú dle Elleryho Queena“ - milujeme dodnes. Je výborný, rychlý a trochu nespecifický. Výhodný je zvláště na chalupě, kdy se ráno dá hrnec na krajíček kachlových kamen a bez míchání (odkrývat nedoporučuji) až do oběda všechno zvolna pobublává a hlavně – závratně voní... Příprava je jednoduchá. Do většího kastrolu nakrájejte tenké plátky špeku nebo anglické slaniny. Dno by mělo být zakryté celé. Dejte na mírný oheň. Až slanina zesklovatí, pokryjte plátky masa- hovězí, vepřové, krůtí nebo kuřecí. Posolte, opepřete – málo. Na to dejte silnější vrstvu na kolečka pokrájené mrkve. Opět sůl a pepř. Následuje výše zmiňovaná cibule. Na hrubá kolečka – dle chuti a stavu Vašeho žlučníku. Já zastávám názor, čím více, tím lépe. A závěrem pak syrové brambory, pokrájené na plátky, v silnější vrstvě. Opět mírně posolit a opepřit. Trochu, ale jen trochu podlít vodou. Zakrýt. A nechat dusit. Hlavně neodkrývat a nemíchat – až do oběda. Pokrmu si nemusíte vůbec všímat. Zkusila jsem i variantu se zelenými lusky fazolek, které přidám jako další vrstvu nad mrkev. Poté cibuli, brambory. Opět výtečné. A vše se dá udělat i bez masa a je to rovněž vynikající.
Jednou jsem zaslechla známého, poněkud nadneseně líčícího svůj pobyt ve Francii. A že tam jednou k večeři dostali úplně vynikající jídlo. Každý ve své, ohnivzdorné misce s pokličkou. A barvitě popisoval tu kaskádu vůní a směsici chutí, která na ně dýchla po odkrytí. A že ti, od nás na západ, prostě umí... Tak jsem jen podotkla, že někdy stačí číst detektivky. Tvářil se nedůvěřivě a já mu jen zopakovala, jak jsem k receptu přišla.
Takže - jak jsem předeslala, všechno zlé je snad i pro něco dobré. Stačí jen pozorně číst anebo naslouchat. I když, tenhle výtečný pokrm je pro mě spíše symbolem mé nepozornosti. Anebo roztržitosti? Kdo ví.
