"Dávej pozor, co kde říkáš a hlavně co děláš, mohlo by se ti to jednou vymstít" - slýchávala jsem často od maminky a babičky. Byla jsem ale tehdy mladá a jejich rady na způsob "tety Kateřiny" mě rozpalovaly přímo do běla.
Jednoho dne jsem byla pozvána mým nastávajícím k návštěvě místa, kde se narodil. Doma jsem ale nic neřekla a vyrazila tatínkovým skútrem na místo určení. Podle mlhavých instrukcí jsem vyhledala ulici, kde v obci začínala jím ledabyle popsaná oprava vodojemu. Cesta - bývalá asfaltka - byla blátivá, přímo mazlavá. A skútr těžký, s malými koly, raději nevzpomínat. Před vrátky domu tehdy postával nejen můj drahý, ale i celá rodina. V plné zbroji. A asi i zvědavá na mou maličkost. Takže jsem zabočila. Co zabočila, rozplácla jsem se tam před nimi jak dlouhá, tak široká. A vletěla s řídítky, helmou přes oči a patrně i zadkem do drátěného pletiva předzahrádky. A tak jsem vtrhla do jejich rodiny, abych tam zůstala už navždycky...
Moje chodská tchyně mě zpočátku občas chválívala. A já si toho považovala a chtěla dokázat víc´a víc´. A tak jsem se před ní vždycky ukrutně snažila. Při jedné z našich četných víkendových návštěv jsem tehdy jednou pro druhorozené mimino chystala holouběcí polívčičku. Z domácího chovu. Že se nejednalo o zakoupený polotovar, je nasnadě. Byl to opeřenec se vším všudy s pěkně vypaseným bříškem. A mé ruce jen kmitaly. A já vyprávěla a smála se. A byla tchyní chválena za svou zručnost. Ale jen do té doby, než jsem vývar s masíčkem začala mixovat. Včetně žaludečku, plného zrní a nějakého toho krmiva...
O několik let později jsme byli my čtyři opět na návštěvě. Na chodské pouti, s nezbytnou dopolední návštěvou místního krásného kostela. Byla jsem tehdy celá v černém, po nedávné smrti milovaného tatínka. A atmosféra při bohoslužbě mě spolu se smutnými vzpomínkami vpravdě dojala. Manžel a švagr, se kterými jsem odcházela se mě tehdy marně snažili rozveselit. A tak švagr, veselý Laco odněkud z Horehroní, nás oba táhnul do blízké hospůdky. Kam obvykle vtrhli místní konzumenti spláchnout nedělní slovo boží. Do tohoto otevřeného zaplněného výčepu vedla krátká dlážděná chodba a můj drahý se švagrem vešli jako první. Ne tak já. Za vstupními dveřmi chodby se totiž nacházel lstivý malý schůdek, který jsem přehlédla - zakopla - a šipkou projela celou chodbou. S hlavou následně bytelně zapasovanou pod litinovým topením. A to všechno před zraky místních konzumentů. Můj doprovod tehdy podlehl naprostému zmatku, tak mi to bylo líčeno. Šli jsme pospolu, objednáno bylo (rum) a najednou jsem zmizela. Když jsem byla vyproštěna, vypadala jsem prý strašlivě. Se zkrvaveným čelem, rozbitými koleny a s dlouhými puštěnými oky na černých punčocháčích. Byla jsem tenkrát úplně otřesená a můj doprovod jakbysmet. A tak jsem odcházela, podpírána - téměř nesena - oběma muži. Dokonce bosa, bez střevíců. S těmi za námi vyběhl kamarád rozverného Laca. Když jsme se doploužili k už přichystanému svátečnímu obědu, spráskla nade mnou tchyně ruce. A dlouho mě vzdychajíc, se zástěrou na očích, nedůvěřivě pozorovala.
A proto je dobré, dávat si pozor na to, nejen co říkáme, ale i děláme. A dívat se občas kolem sebe - ale hlavně - kam stoupáme. My poutníci, po prašných cestách našich životů.
