Když je někdo samorost

Samorosty nacházíme občas v lese. A svérázní samorosti jsou i mezi námi. Vlastně kdekoli a někdy je jich hezká řada. A já mám tyhle lidské samorosty odjakživa ráda.

A tak - kde jinde, než v naší početné rodině, jsem si jich začala záhy všímat.

Každý z pěti bratrů mého tatínka byl totiž úplně jiný. Povahově, vzhledem nikoliv. A úplně největší svéráz pak byl strejda Hubert.

Když se stal (pozor - v minulém století) hrdým majitelem Spartaka, jal se vyvážet rodinku. Po celém našem příbuzenstvu. Svým novým autem byl naprosto fascinovaný a náležitý respekt vyžadoval naráz od všech. Zejména pak od manželky (maminky - ano, ano, máš pravdu tatínku) a dvou malých dcer.

A svůj požadavek rozšířil rychle i o to nové, náležitě opečovávané vozítko.

Rozruch pak budil nejen mohutnou postavou, ale hlavně svou jízdou. Absolutně nepředvídatelnou.

Jednou takhle v zimě odjížděl nad ránem ze svatby neteře. Kde přes den výrazně konzumoval. Takže  po tmavé silnici poněkud plužil. Pěkně od pangejtu k pangejtu. A halasně uklidňoval vyděšenou polovičku zpěvem (řvaním):  "Ésembé tu dneska nebudou, nebudou. Na mě si prostě nepřijdou, nepřijdou."  Aby vzápětí dodal: "Co by tu ti  kluci prašiví v noci asi tak dělali."

A představte si, oni tam z ničeho nic, ti kluci zatracení, kousek před Plzní byli.

Hubert v mžiku na tetičku zařval: "Obtočit šálu kolem huby a vyvázat na zaječí uši. Fofrem." A manželka, uvyklá dlouhými roky poslouchat na slovo, bez odmluvy konala.

Spartak už delší čas netopil (trucoval) a tak strýc měl onu šálu (naštěstí) kolem krku. Když si pak pro větší efekt narval rychle do tváře obrovský šnuptychl, stanul s několika podlézavými přískoky před zkoprnělým příslušníkem. Dřív než byl vyzván, stáhl okýnko a zachrčel: "Rád bych vám soudruzi vébé dejchnul , ale bolí mě straaaašlivě zub. Uháním totiž do Plzně na pohotovost."

Spolkli mu to soudruzi, spolkli a nekontrolovali. Ani dejchání se nekonalo.

A tak milý Hubert měl ještě dlouho o čem halasně vykládat. A hlavně se vébé pošklebovat.

V místě, kde jsme bydleli pak vesele pokračoval demolicemi plotů našich sousedů, odírajíc často lípy u silnice. Když ale jednou přejel známému kverulantovi několik slepic a králíků, byl konec.

Kverulant (takto pomocník VB) se nedal ošálit Hubertovými výmluvami. A strýc skončil u výslechu. Tam se ještě pokusil předstírat chvilkovou pomatenost. Před vyšetřujícím prý úděsně vyl a volal na pomoc boha Slunce a jeho nebeské pomocníky. I když padnul na kolena (prý) a vzýval anděly, bylo to zbytečné.

A tak rodinku začal vyvážet jeden z jeho četných kamarádů Toník. Hubertem laskavě zvaný  ´dobrý kámoš Troník´. Ten auťák neměl a řídil rád. Byl hrozný lakomec (proto Troník) a tak mu nastalá situace vlastně vyhovovala.

A demolice jednou provždy skončily.

´ Dobrý kámoš´ jednou požádal Huberta, že potřebuje i s manželkou pogratulovat sestře k padesátinám. A tak že oba výlety vezmou "jedním vrzem." Ale hlavně - že to bude - za jedny peníze.

Troníkovci v ten den přisupěli s velikou krabicí na klobouky. Kterou vlekli přímo obouruč: "Mámo, mámo,  to je dneska ale těžký, ten obrovitej dort." Kvílel prý tenkrát Troník s horečnatě přikyvující polovičkou.

Při vinšování pak nastalo kouzelné faux pas. Krabice byla totiž - prázdná, údajně dort zapomněli (?) jaksi doma.

A tak si myslím, že když je někdo samorost, nemusí být zároveň i dobrý host.