Samorosty nacházíme občas v lese. A svérázní samorosti jsou i mezi námi. Vlastně kdekoli a někdy je jich hezká řada. A já mám tyhle lidské samorosty odjakživa ráda.
A tak - kde jinde, než v naší početné rodině, jsem si jich začala záhy všímat.
Každý z pěti bratrů mého tatínka byl totiž úplně jiný. Povahově, vzhledem nikoliv. A úplně největší svéráz pak byl strejda Hubert.
Když se stal (pozor - v minulém století) hrdým majitelem Spartaka, jal se vyvážet rodinku. Po celém našem příbuzenstvu. Svým novým autem byl naprosto fascinovaný a náležitý respekt vyžadoval naráz od všech. Zejména pak od manželky (maminky - ano, ano, máš pravdu tatínku) a dvou malých dcer.
A svůj požadavek rozšířil rychle i o to nové, náležitě opečovávané vozítko.
Rozruch pak budil nejen mohutnou postavou, ale hlavně svou jízdou. Absolutně nepředvídatelnou.
Jednou takhle v zimě odjížděl nad ránem ze svatby neteře. Kde přes den výrazně konzumoval. Takže po tmavé silnici poněkud plužil. Pěkně od pangejtu k pangejtu. A halasně uklidňoval vyděšenou polovičku zpěvem (řvaním): "Ésembé tu dneska nebudou, nebudou. Na mě si prostě nepřijdou, nepřijdou." Aby vzápětí dodal: "Co by tu ti kluci prašiví v noci asi tak dělali."
A představte si, oni tam z ničeho nic, ti kluci zatracení, kousek před Plzní byli.
Hubert v mžiku na tetičku zařval: "Obtočit šálu kolem huby a vyvázat na zaječí uši. Fofrem." A manželka, uvyklá dlouhými roky poslouchat na slovo, bez odmluvy konala.
Spartak už delší čas netopil (trucoval) a tak strýc měl onu šálu (naštěstí) kolem krku. Když si pak pro větší efekt narval rychle do tváře obrovský šnuptychl, stanul s několika podlézavými přískoky před zkoprnělým příslušníkem. Dřív než byl vyzván, stáhl okýnko a zachrčel: "Rád bych vám soudruzi vébé dejchnul , ale bolí mě straaaašlivě zub. Uháním totiž do Plzně na pohotovost."
Spolkli mu to soudruzi, spolkli a nekontrolovali. Ani dejchání se nekonalo.
A tak milý Hubert měl ještě dlouho o čem halasně vykládat. A hlavně se vébé pošklebovat.
V místě, kde jsme bydleli pak vesele pokračoval demolicemi plotů našich sousedů, odírajíc často lípy u silnice. Když ale jednou přejel známému kverulantovi několik slepic a králíků, byl konec.
Kverulant (takto pomocník VB) se nedal ošálit Hubertovými výmluvami. A strýc skončil u výslechu. Tam se ještě pokusil předstírat chvilkovou pomatenost. Před vyšetřujícím prý úděsně vyl a volal na pomoc boha Slunce a jeho nebeské pomocníky. I když padnul na kolena (prý) a vzýval anděly, bylo to zbytečné.
A tak rodinku začal vyvážet jeden z jeho četných kamarádů Toník. Hubertem laskavě zvaný ´dobrý kámoš Troník´. Ten auťák neměl a řídil rád. Byl hrozný lakomec (proto Troník) a tak mu nastalá situace vlastně vyhovovala.
A demolice jednou provždy skončily.
´ Dobrý kámoš´ jednou požádal Huberta, že potřebuje i s manželkou pogratulovat sestře k padesátinám. A tak že oba výlety vezmou "jedním vrzem." Ale hlavně - že to bude - za jedny peníze.
Troníkovci v ten den přisupěli s velikou krabicí na klobouky. Kterou vlekli přímo obouruč: "Mámo, mámo, to je dneska ale těžký, ten obrovitej dort." Kvílel prý tenkrát Troník s horečnatě přikyvující polovičkou.
Při vinšování pak nastalo kouzelné faux pas. Krabice byla totiž - prázdná, údajně dort zapomněli (?) jaksi doma.
A tak si myslím, že když je někdo samorost, nemusí být zároveň i dobrý host.
