Kdo ví, jaká jednou budu asi já

Někdy se mi stává, že svou hlavu, už drahná léta pevně usazenou na krku, ztrácím. A občas mi něco vyrazí dech. Do slova a do písmene.

Jednoduše, když mě někdo (nebo něco) rozhodí. To pak nevím, jestli se mám smát. Anebo řvát jako na lesy.

Moje maminka s námi svých posledních sedm let žila. Byla hodně nemocná a k posledku i mírně popletená.

Když jí zemřela kamarádka Andulka od nás z chalupy, nemohli jsme na pohřeb. Dcera měla v ten den maturitní večírek. A tak jsem zakoupila kondolenci.

Když se po ní za pár dní sháním, maminka říká: "Už jsem to, holčičko, vybavila."

Na můj dotaz: "Vybavila? A jak, prosím tě?"

Načež máti odvětí: "Nechtěla jsem tě obtěžovat a tak jsem to blahopřání napsala sama."

Nevěřícně opětuju: "Pro všechny svatý, jaký blahopřání ( hláskuju)."

A máti po chvilce mlčení dodá: "No, napsala jsem - blahopřeju vám k úmrtí vaší drahé zesnulé Anny."

Protože na ní jen nevěřícně civím, podotkne: "A tu Annu jsem napsala správně, se dvěma  ´n´. Vím přece, jaká jsi náhlá. Na ten pravopis."

Zírám. Takže - já jsem divná, vlastně  ´náhlá ´. A tak z posledních sil zamumlám: "Cože?"

A matinka rychle dodá: "Neboj, že jim blahopřeješ i ty, to jsem tam uvedla taky. I s celou tvou rodinou."

"A hned jsem to se sousedkou odnaproti poslala. Šla se mnou do kaslíku."

Po několikerém (hlubokém) nadechnutí se otážu: "A kde jsi vzala známku?" Maminka chvíli mlčí a lišácky na mě mrkajíc, opáčí: "Známku jsem tam nedala. Stejně si Andula ode mě kdysi jednou půjčila zahradní nůžky. A nevrátila je. Tak jsem se s ní projednou takhle vyrovnala."

Jdu k oknu a než tiše vydechnu: " No, to si na nás všichni na chalupě smlsnou. Až dotyčná rodinka dá k lepšímu, že kondolence (coby ´ blahopřání ´) posíláme nevyplaceně. Že jaksi nemáme ani na tu známku."

Ale vlastně - kdo ví, jaká asi jednou budu já.