Jaký páníček, takový možná i jeho mazlíček

Občas slýchávám mezi známými, majiteli pejsků a koček, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Dá rozum, že se jedná o rozdíly mezi páníčky. Kočku od psa pozná každý. No, pokud není dotyčný v důsledku nálady "pod psa" kapánek "pod obraz."

Máme kamaráda psychologa, který rád vypráví o tom či onom. A před několika dny u nás zabrousil i do vztahových oblastí "Člověk a jeho němá tvář."

Podle posledních výzkumů pejskům prý dávají přednost lidé tolerantní, pečliví, ukáznění, uvažující spíš racionálně a ve vztahu k jiným pozorní.

Milovníci koček zase mají údajně větší smysl pro dobrodružství, jsou tvořiví, soutěživí, vystačí si více sami a mají i větší fantazii.

Potud slovo odborníka, doložené i nějakými těmi výzkumy dalších renomovaných vědců. (Jak je vidět, zkoumá se kdeco).

No, s manželem jsme měli pejska 15 let a kočkopes to určitě nebyl. A naši badatelé se buď někde sekli anebo výjimka potvrzuje pravidlo.

Já totiž patřím zcela určitě do té druhé skupiny.

A zase naopak - můj drahý - to je muž pečlivý, uvažující racionálně...

Ale kdo ví, jak to s tím bádáním vlastně je.

A jak jsme se tak zamotávali v těch průzkumech, přiběhla k nám sousedka Jaruška. Majitelka rozkošného francouzského buldočka. A dala se do vyprávění.

Jak často zapomíná klíče od bytu a jak otvírací službě už zaplatila celý majlant. Několik důchodů. A tak si milé klíče před nedávnem navlíkla na dlouhou koženou tkaničku. Prostě na pásek, na kterém toho svého buldočka venčívala, když byl ještě štěňátko.

A ty klíče si cestou do obchodu nepověsila na krk, ale držela je v ruce. No a ten dlouhatánský řemínek za ní pěkně plandal až někde u země.

Když vycházela s nákupem, přiskočila k ní vyděšená sousedka a zavyla: "Jaruško, holka jedna nešťastná, kde máš psa? Že ty jsi ho ztratila i s klíčema!"

Když jsme se tomu všichni dost nasmáli, dala jsem k dobru jednu svou příhodu.

Jela jsem před několika lety nakupovat do klatovského Tesca i s naší milovanou Rituškou. Byla ještě malé štěňátko a já jí brávala v košíku na zadním sedadle sebou.

Když jsem zamykala dveře, vydala jsem obvyklý stručný pokyn: "Zůstaň."

Pár kroků ode mě pokuřoval pán a očividně pokukoval mým směrem. Vypadal pobaveně a protože psa neviděl, zahlaholil: "To jsem ještě neviděl, dávat příkazy autu. Nestačilo by zatáhnout ruční brzdu?" A ještě lišácky dodal: "A vůbec, mladá pani (pani - ne paní), víte jak taková brzda vůbec vypadá?"

No, být tam tehdy se mnou ten náš psycholog, určitě by řekl: "Pán je pragmatický, rozumně uvažující. A k jiným (to jako k mé osobě) i velice, převelice pozorný."

Já než musím dodat, že není nad dobrou radu.