Jako holub na báni

"Jó, ten se naparuje jako holub na báni, ten dopadne", říkávala babička o jednom kamarádovi mého dědečka. "Jak a kam dopadne?" - bývala jsem zvědavá. "Špatně děvenko, špatně, je z mokrý čtvrti." Tak tomu jsem nerozuměla už vůbec.

"Šla byste se mnou na večeři? Co vy na to?" Zubí se namakaný svalovec, stojící ve frontě přede mnou, na mladičkou pokladní. Brigádnice je vnučka mé kamarádky a já vidím, že jí ta jeho pozornost docela těší.

Zrůžovělá Eliška vzápětí vyhrkne: "A jak budete platit?"

Odpoledne jí potkávám znovu a když vystoupíme z tramvaje, jde proti nám jeden manželův známý, zvaný (nikoliv bezdůvodně) Romeo.

Chodník je asi tak metr nad přilehlým parkovištěm a já polohlasně usyknu: "Eliško, teď něco uvidíš a uslyšíš, nikdy nevím, jak se ho zbavit." Trošku se i vytahuji, aby mládí po mém boku "vidělo."

Kráčející šedovlasý elegán si mě ale tentokrát ani nevšimne a aniž pozdraví, zírá na dívčinu. Pak poněkud zmateně ukročí na úzký pás trávníku, zapotácí se a - zmizí.

Když se obě probereme z šoku, zahlédneme Romea, jak se docela neelegantně plazí po čtyřech pod námi na parkovišti. Než k němu seběhneme, odkulhá za roh sousedního domu.

"No, to bylo docela hustý", krčí nosík Eliška.

A mně naskočí to babiččino dávné: "Jó, když se někdo naparuje jako holub, tak většinou špatně dopadne."