Jak se máte sousedkóóó?

Moje babička mi často říkávala, že mívám ztřeštěné nápady. A přitom jsem většinou nevědomky kopírovala jenom to, co ona sama nebo její předci dělali. Nebo vyváděli - tak asi.

Všichni máme sousedy, protože s nimi není nikdy člověk sám. A je na tom fajn, že kdyby něco - tak je vždycky dobré vědět, že je nedaleko nás nějaký soused. Který ale někdy překvapí. Nás tedy určitě a hned několikrát.

Ten náš na chalupě se zjevoval občas a hlavně nečekaně. Rád zvědavě jukával z ničeho nic do okna mé kuchyně, které vede na polní cestu. Kde občas přeběhne leda tak srnka nebo nejvýš nějaký zabloudivší zajíc.

Jednou v létě smažím lívance, když na mě z ničeho nic zahalekal nad muškáty: "Nazdárek, tady to voní, tady to voní." Hrozně jsem se vyděsila a jeden šišatý exemplář mi přistál na bosém nártu. Kdo někdy postával v horkém lívanci, tak pochopí. A za následný tanec svatého Víta by mě klidně mohli angažovat do muzikálu. I se zpěvy, protože jsem ječela jak pominutá. Pro upřesnění, do nějakého muzikálu s dervišským tancem a vytím.

Ráda bych dodala, že nejen lívanec na bosé noze, ale i šiška knedlíku, vytažená z horké vody dělá pravé divy.

Ani ne za týden jsem dostala dobrý nápad, udělat si pedikúru. Pěkně sama, v klidu domova a i nějaký ten drahný peníz ušetřit. Prostě se nikam v tom vedru neplahočit. Načež jsem se pohodlně usadila pod jedním smrkem s nohama v lavóru a nezbytnou břitvou po ruce.

Tak to dělávala i moje babička. Jen místo lavóru mívala dřevěný škopíček. A já, coby první pomoc, nastrčená pokaždé mou matkou, napjatě všechno sledovala. To jako, kdy si konečně ušmikne kus nohy nebo nějaký ten prst. Většinou nezklamala a pak se několik dní plouhala s obvazy, které jí vlály kolem pořezaných končetin.

Takže si tak v poklidu sedím a přikládám ostrou břitvu k patě, když tu na mě zařve soused, kousek ode mě. Málem do ucha: "Jak se máte sousedkóóó? To je dneska den, to jen den. Jako malovanej, co vy na to?"

A bylo vymalováno. Příšerně jsem se totiž lekla a břitvu přidupla. Pěkně celou patou. V tom lavóru s horkou vodou.

Co následovalo, nechci popisovat. Jen, že manžel málem zkolaboval, když mě uviděl.

A rozverný soused? Ten se projevil jako zdatný samaritán. Obvázal nejdřív mě a pak ošetřil i mého drahého. Toho slivovicí. A oba si léčili šok ještě celý večer. Musím ale dodat, že ani na mou nohu s ní nešetřili.

No, obvazy tenkrát za mnou vlály ještě několik dní. Asi stejně jako kdysi za mou milovanou babičkou. A kulhala jsem skoro celý měsíc. Doktora jsem nevyhledala, se vším jsme se jako obvykle popasovali sami.

A jak je vidět, přežila jsem. Jednoduše a prostě, jak ráda říkám. My horalé neběžíme hned s každou takovou maličkostí do nemocnice. Nebo dokonce - za ministrem zdravotnictví.