Jak se chovat přiměřeně k svému věku

"Jo, holka zlatá, proti věku není léku", říkávala moje babička, když si masírovala obě bolavá kolena. No - a já jsem stará (tak jako dnes) ještě nikdy nebyla. A tak to jednoduše řečeno ani pořádně nevím.

Kdysi jsem rádoby laškovně říkávala: "To jako v mém věku?" Abych pak byla ujišťována (vesměs muži), že u mě o nějakém tom věku nemůže být ani řeč. Jo, tak to bývávalo - kdysi.

Obávám se, že dnes bych se dočkala nanejvýš odseknutí: "Ano, ve vašem věku." Takže občas přispívám tu či onde dobrou radou, když už nemohu být příkladem. Doneslo se mi, že to občas tvrdívají za mými zády některé mé kamarádky. Vlastně známé. Kamarádky určitě ne.

Prostě jsem se pomalu a plíživě stala jakýmsi guru naší rozvětvené rodiny.

Před pár týdny mi plakala na rameni zhroucená sestřenka, že má dostat kardiostimulátor. A tak jsem jí utěšila, že kdo dneska není kardiak, není vlastně "in". A slíbila jí vyhotovit dlouhý seznam přátel, co stimulátor mají. A i těch dalších, co na něj toužebně čekají. Odcházela pak, přímo odtančila a ještě mi vroucně děkovala.

Vzápětí přikvačil bratranec. Statný pětašedesátník, ale úplně zničený. Že sice ví, že má diabetes II.stupně. A že zatím měl cukr vždycky jenom ´jeden ´. To několikrát roztřeseně zopakoval. A teď má prý, panenko skákavá, najednou ´rovné dva ´. Nejen v krvi, ale i v moči. Ach jo. Když se uklidněný (mnou, jak jinak) loučil, obejmul mě: "Říkáš, že je to normální, tak to asi bude pravda." A o panu doktorovi ani nejmenší slůvko.

Jo, jo, takovou mám v tom mém věku důvěru.

Vzápětí příbuzenstvo přitvrdilo. V den pohřbu mé poslední 92 leté tetičky mě zaskočily její děti. Abych prý promluvila. To jako vedla řeč. Ne ve smuteční síni, to dá rozum. Ale po obřadu v jedné hospůdce, kde se scházíváme. Byla jsem z toho úplně paf.

Jsem občas samodojímací. A tak když jsem mezi tou svou nepřipravenou řečí vzlykla a ukápla mi první velká slza, několik jedinců zaplakalo. Velice hlasitě. Do guláše a do piva. Úplně nejhorší byl ale bouřlivý potlesk všech pozůstalých.

Takže byl v ten den můj další osud v rámci širší rodiny rázem zpečetěný. Co jsem tam to odpoledne blábolila, vlastně ani pořádně nevím. Tak jsem byla novou situací zaskočená.

Večer doma jsem pak zauvažovala, že se podobným okolnostem budu asi těžko vyhýbat. Jsme široké příbuzenstvo, jen z tatínkovy strany rovných dvacetsedm bratránků a sestřenic. A když se k tomu přidá maminčina větev, je to docela nářez.

Nahlas jsem tedy zapřemýšlela, že příště budu stoprocentně připravená. Jestli to "příště" nastane, napíšu si nějaký vhodný a universální blog. A začala se hned tou trochu morbidní situací opájet. A kapku při tom dojetím i zaslzela.

Když jsem konečně zvládla svou nečekanou hysterii a zamáčkla poslední slzu, podotkla moje pragmatická dcera: "Drahá matko, bojím se, že pak budou plakat všichni. Úplně všichni. To jako nad těmi tvými blogy."