Mám pejsky ráda. Vlastně nejen já, ale celá naše rodina. A ten, který s námi žil celých 15 let, tak ten přesně celé 3 roky spí svůj věčný sen na zahradě naší chalupy. A snad má tam někde nahoře i svou hvězdičku a dívá se na nás.
Vzpomínám, jak před 18-ti lety jsme přijeli ke známým, kde měli ve staré bedně dvě štěňata. Když je majitelka pustila ven, okamžitě mi jedno z nich začalo žužlat střevíc a urputně se drželo mojí nohy. Vzala jsem to mrně do náruče a ono mi okamžitě olízalo nos, přitulilo se, vzdychlo a tvrdě usnulo.
A byla z toho rázem láska. Taková ta - na první pohled.
Protože jsme byli ujištěni, že je to "on", dostal chlapácké jméno Achab. Podle hrdinného námořního kapitána. Můj návrh, jednohlasně schválený mnou. Posléze pod nátlakem (mým) i zbytkem rodiny.
Do Achaba jsme byly totiž s kamarádkou Evou kdysi šíleně zamilované. A na Mobby Dicka do kina chodily každý den, celý týden! A odpřísáhly si, že syn té první z nás se bude jmenovat - Achab.
Evička to později dost odflákla, porodila totiž dvě dcery. Takže ten los padnul na mě. Ale nestalo se a já na to ve víru událostí dočista zapomněla.
Veterinář, který štěňátko proočkovával nás tehdy dost šokoval. Byla to (podle něj) fenka jak vyšitá. Mě osobně dokonce musel několik dlouhých minut nervozně přesvědčovat. Zasekla jsem se totiž na tom Achabovi.
A na světě byla rázem Rita. Pro změnu podle Rity Haywortové. Měla totiž stejně krásné hnědé oči a byla tak jako ona tmavě zrzavá. Ostatně - jako naše prvorozená dcera.
Ale ten první den s Rituškou byl úplně strašlivý. Celé odpoledne a pak i noc nepřetržitě vyla a ňafala, přičapávala (loužičky pod stolem v kuchyni) a až do rána neusnula. A já s mým drahým s ní. Žádné mazlení a tulení se nekonalo. A nový čistý pelíšek s měkounkým polštářem úplně ignorovala.
Patrně se jí stýskalo po té hnusné bedně s poklopem, kde byla zavřená celé dlouhé dny i se svým dvojčetem a psí mámou.
Rituška byl vlastně čistokrevný kříženec - asi jezevčíka s labradorem a kdoví s kým dalším. Taková ta věčně rozevlátá, usměvavá směska. A jelikož geny se holt nezapřou, dokázala se pod našimi vraty a hradbami podhrabávat rychlostí blesku. Soustavně zdrhala a během prvního roku měla punc vyhlášené útěkářky.
Aby toho nebylo málo, naučila se ploty s rozběhem docela bravurně přeskakovat.Takže i několikrát za den nám na chalupě místní venkovské děti Ritušku přinášely. Celé rozesmáté a pochopitelně olízané a poslintané od hlavy k patě.
Šťastné to děti a ještě šťastnější pes.
Když se překlenul první rok a Rita přibrala, došlo ke změně. Z útěkářky se pozvolna stala velikou hlídačkou. Veverky, které celá léta spokojeně bivakovaly na douglaskách v rohu zahrady měly rázem utrum. Dokázala je totiž prohánět od rána do večera. A o moc líp na tom nebyly ani dvě kuny, nocující několik roků na půdě našeho domu a často se vyhřívající na hranicích dřeva.
Když vypudila veverky, nakonec i kuny jednoho dne znechuceně odtáhly. A to k sousedům - nad kurník se slepicemi. Byly to už postarší dámy a tam měly klid a rázem i "dva v jednom." Podnájem a zaručeně čerstvou stravu.
Rituška se pak soustředila na myši a krtky a s železnou pravidelností dohlížela i na kosy a venkovské kočky a slepice, které k nám občas zabloudily.
Měla i celou řadu nápadníků. Nejvytrvalejší byli hned dva. Černý smradlavý Štaflík (podle mě hnusný)podvraťáček s olezlým hřbetem a ostrosrstý jezevčík Filip. Milovník k pohledání, který s železnou pravidelností rozkousával všechny naše ploty a vrata. Aby o pár dní později odtáhnul o dům dál k mohutné sousedovic labradorce. Kde se situace opakovala.
Co bylo koncem jejího patnáctého roku, tak na to nechci vzpomínat. Ale až budou krásné letní noci, nezapomenu se každý večer podívat na oblohu, kde nám přímo nad lípou visí Velký a Malý vůz. A mezi nimi pak určitě uvidím jednu jasnou, blýskavou hvězdičku.
Slyšela jsem totiž, že pejskové to tak mají. Sedí si tam někde nahoře a dívají se na nás s láskou.
A lásky, tak té není nikdy dost.
