Faux pas - (fó pa) - jako vyšité

Není kiks jako kiks a když je to správný mix, tak už se to ničím nezachrání - to mi věřte, dámy, páni. A člověk rázem přestane být veselá kopa, když se zamotá do nevhodného ´fó pa´.

Je to už nějaký ten pátek, kdy mi volala moje dobrá kamarádka Jiřinka. Úplně hysterická. Že se musíme okamžitě sejít. Hned. Strašně při tom plakala, nebylo jí ani moc rozumět. A já se příšerně lekla. Byla totiž po jedné operaci, menším zákroku. No, kdo si je dneska něčím jistý. Dokonce v našem věku.  Nemohla jsem z toho ani spát, tak strašně mě, holka jedna, vyděsila.

Pak hned druhý den odpoledne na mě čekala v kavárně. Přepadlá, maskovaná velikými, černými brýlemi. "Můj ty Bože, co budu dělat", pomyslela jsem si zničeně. A ona spustila. Abych jí vyslechla a hlavně se - ale nesmála. Ano, nesmála, tak to řekla! No, do skoku mi v tu chvíli pořád ještě nebylo, to ani náhodou. A  tak  jsem na ní, teď už i kapku zmatená, nevěřícně civěla a zaskřehotala: "Mluv konečně, nebo to se mnou šlehne".

A ona spustila. Jak byla v té nemocnici. A večer před výkonem dostala klyzma. Protože jsem pořád vypadala jako hloupý nechápavý trotl, decentně zaskučela - klystýr přece. No a že na té chodbě, kde ležela, bylo i několik matek v očekávání. A tak ještě s jednou spolutrpitelkou po výkonu samém postávaly nedaleko u kabinek. Aby si je pohlídaly. To jako ty dveře. A byly hlavně v pravou chvíli a včas na správném místě.

Místnůstky k tomuto účelu tam prý byly ale jenom troje a v neustálém obležení různě vzedmutými břichy. Pak se to stalo. Když se otevřely první dveře, byla její spolupacientka - o poznání mladší -  rychlejší. Takže Jiřinka, skučící a bušící střídavě na zbývající komůrky, vypudila ´v posledním tažení´ až další ze dvou hnízdících rodiček.

A celá blažená, v poslední moment, dosedla. Přímo dopadla, polomrtvá, tak mi to řekla. Aniž ovšem zkontrolovala, jak se věci mají. A nevšimla si, že ze zadní části ´posedu´ vlaje dlouhý bílý papírový cár. Ručník, kterých bývá na těchto odděleních přehršel. Jelikož trpěla už několik dní stresem z očekávané operace zpomaleným trávicím traktem, byla její úleva opravdu veliká. Převeliká. To, stále plačící Jiřinka,  neopomněla několikrát dodat.

 Poté prý spláchla, aniž se ohlédla. "A také, proč. Někdy je lepší nedívat se zpátky." Dodala jsem, coby paní vtipná, když mě na chvíli se nadechujíc - konečně - pustila ke slovu.

No a pak se to prý stalo. Po mohutném zabublání se vzedmula obrovská vlna. Přímo tsunami. Stejně pustošivá, jako v těch ostrovních státech. Jiřinka tedy dveře zapráskla a zděšeně prchala. Plna zoufalství se tehdy dokonce pokoušela vylézt okénkem a vyskočit na chodník. Ale nezvládla to, okno bylo úzké a v přízemí. Takže k její sebevraždě nakonec nedošlo.

Jelikož je holka pravdomluvná a ví, co se má, odkvačila do sesterny. A tam s pláčem, celá hysterická, všechno naráz vyklopila. Netušila, že jí vůbec, ale vůbec nikdo neuvěří. Že, jako ten papírák  tam prostě nehodila ona. Situace byla o to horší, že bylo ten den už pozdní odpoledne a údržbář měl pár dní dovolenou.

No, Jiřinka musela ten večer dostat dva prášky na uklidnění místo jednoho. Na můj dotaz, kolik medikamentů si luply sestřičky, tak na to mi neodpověděla.

Druhý den ráno před operací pro ní přijel tamní zdravotní bratr. Postrkujíc její postel na sál, se jí zvědavě tázal, jestli je opravdu ´ona -  ta´ paní vysokoškolská docentka. No, i když měla Jiřinka ´náladovku´, cítila se prý hrozně. Zřízenec si jí navíc celou cestu zkoumavě prohlížel a očividně hodlal rozprávět.  Takže radši předstírala, že upadla po kapačce do hlubokého mrtvičnatého spánku. A na sále než zamumlala, že by ten odpočinek měl být věčný. Amen. A se všemi se loučila, prosíc za odpuštění. Tak byla zoufalá.

Očividně všechno přežila. Jinak by mi to nevyprávěla, to dá rozum. Pak už jsme se nikdy nesetkaly. Ale píšeme a voláme si. Znovu se vdala a žije až  Austrálii. A vlastně dodržela, co mi tehdy to odpoledne, tonoucí v slzách, řekla. Že se po takovém faux pas radši odstěhuje.

No, na můj vkus se nemusela vypařit tak daleko, za moře, až k nějakým těm protinožcům. Docela se mi po ní stýská, kamarádce mojí zlaté.