Ekvilibrista nejsem - ani náhodou

Otu Pavla mám velice ráda. A tak jsme jednou v létě přesvědčili naše známé, navštívit ten kouzelný kraj pod Týřovem.  

Léto bylo v plném proudu, vzduch se chvěl žárem, Berounka se stříbřitě leskla jako v jeho knihách - idyla, jak má být.

A my se zvolna vlekli z parkoviště k chalupě pana Proška do Luhu pod Branovem.

Silnice je tam klikatá, mírně svažitá a tehdy byla posypaná jemným štěrkem. Šotolinou, jak znalecky pronesli oba pochodující pánové.

Můj drahý ke mně tehdy společensky utrousil: "Hlavně dávej pozor, ať sebou zase neflákneš! Strašně to podjíždí.

 I mně - a to už je co říct ", dodal. A zatvářil se velice prognosticky.

Na to jeho ZASE nebylo čas ani odpovědět, protože moje známá se začala ostražitě rozhlížet. Že si jako obě odskočíme.

Z lesa vpravo na nás jukla zavřenými okenicemi chatička a u ní roztomilý palouček s pár stromy. A tak jsem k nim zamířila.

 Pamětliva svého dobrého vychování. Ne tak ale Bedřiška.

 Chvíli upřeně šilhala před a za sebe a pak přidřepla. Přímo v zatáčce té silničky, spolu se svým velikým, bělostným zadkem.

Vystrčeným do toho klikatícího se svahu.

Když v tom já - už po výkonu samém - uviděla motorkáře. Který rozverně a v jakýchsi polokroužcích - bez motoru - křižoval vozovku.

A nebezpečně, leč tiše se blížil k oné zatáčce s Bedřiškou. S tím jejím, v hlubokém předklonu, svítícím pozadím.

Protože jsem duší i tělem záchranář, vyrazila jsem zběsile zpoza toho plácku. To jako včas varovat hnízdící Bedřišku.

Jezdec byl už totiž v zatáčce nad námi. A tak jsem plna děsu na svou souputnici vykřikla. Přímo zařvala.

Ta se hrozně lekla, spustila džíny až na zem a udělala čelem vzad. Tváří k tomu motorkáři.

Chudák chlapec, jasně že to neubrzdil. Musel to být pro něj tehdy příšerný šok. Navíc i mně, utíkající, vzápětí ujely nohy na tom štěrku

nebo šotolině. Jak přesně předpověděl můj rádoby prognostik.

 A tak jsem sebou - spolu se svou dobrou vůlí - flákla kousek od jeho stroje. Takže rázem bylo po idyle.

 Výše zmiňovaný spisovatel by zaplakal.

Jezdec měl co dělat s válející se Jawou 250, já se zkrvavenou holení a Bedřiška s džínami.

Těmi omotanými kolem kotníků.

Když jsem se dopotácela, podpíraná Bedřiškou, k chalupě do Luhu, nevěřili oba muži vlastním očím.

No, obvazy i případná sanitka byly tenkrát opět v nedohlednu.

A tak, zkrvavená, jsem se vrátila autem ještě týž den na chalupu. S jedním mužem, tím svým.

Za dva dny, to už pečlivě ošetřená mou drahou polovičkou, jsem nasedla na kolo. A vydala se pro vajíčka k sousedovi uprostřed obce.

Přišel mi to dobrý nápad, dost jsem kulhala a tak - proč nejet na kole. Pěkně zadem, po prašné cestě. Mezi lukami, nikde ani človíčka...

Přímo idyla a hlavně, aby nikdo neviděl ty mé obvazy. A nevyptával se.

Ale, ouha, poslední kousek cesty byl travnatý. A vonící tráva, čerstvě posekaná, skrývala lstivě kdeco. Zejména nějaké ty kameny.

Okolo se tyčil, vlastně povaloval, nízký, rezavý plot s vratkými sloupky. Naštěstí - jak jsem za chvíli musela uznat.

Když jsem pak odjížděla s košíkem třiceti vajec, najela jsem předním kolem na jeden z těch šutrů. A zřítila se do toho plotu s viklany.

 Přes řídítka a do těch vajec. No, v cirkusu jsem jako dítě ekvilibristy sice viděla, ale ve zralém věku jsem se o to pokoušet skutečně nemusela. To tedy opravdu ne.

A tak jsem pomalu setřela vajíčka z hlavy a vracela se - v podstatě nezraněná - domů. Jak jsem se hluboce mýlila.

Na té prašné cestě jsem tehdy potkala tolik lidí, jako nikdy. Na procházce - nebo co tam v těch končinách a zrovna v tu dobu - pohledávali.

 A všichni na mě civěli.Tedy, abych byla přesná, na mou hruď.

Bylo mi to divné, mládí už dávno odvál čas, takže - proč ten evidentní zájem.

 Byla jsem ale poněkud otřesená a tak jsem o tom zase až tak moc nedumala.

Doma se nade mnou manžel vyděsil a vzápětí i osvětlil příčinu pohledů.

Pod krkem mi totiž ulpěly nejen kapající žloutky s bílkem, ale i několik velikých, bílých skořápek. Sunoucích se stále níž a níž.

Od pravých, nefalšovaných - v klecích ani náhodou - chovaných nosnic.

A tak po uspokojivém vysvětlení se pustil do zbytku asi deseti přivezených  křapek. Že jako udělá míchanici, on sám.

Abych si - hergot - už radši sedla.

A znalecky obtáhnul na brousku (památka po mém tatínkovi) veliký nůž.

 Když poté začal krájet špek pod onu dobrotu, najednou hrozně vykřikl.

A já než bezmocně přihlížela, jak mu z ukazováčku levé ruky kape krev. Spousta krve, málem si uřízl část prstu. Nemám krev ráda a tak s třesoucíma rukama a žaludkem až v krku jsem ho začala obvazovat. Obvazy tehdy po ruce byly, sanitka nikoliv.

To pro objasnění nastalé situace.

Můj hrdina mi domlouval, jako bych ale byla pořezaná já. Náhle však  zpozorněl: "Proč vlastně nenarovnáš prsteníček pravé ruky,

 šlo by ti to líp."

Tak jsem se o to pokusila - ale marně. A zranění tu bylo. Hezky opět mezi námi.

Při tom pádu jsem si totiž utrhla šlachu.

To mi bylo řečeno o týden později na plzeňské chirurgii. Tam jsem zavítala, když jsem byla vyzvána k návštěvě jedné instituce, kam stále a občas docházím. Spojila jsem tedy nutné s potřebným. Tedy - jako s tím ošetřením.

Chirurg se dost vyděsil, když jsem mu ledabyle předhodila k náhledu nejen onen prst, ale i holeň se servaným  kolenem.

Po více než týdenní prodlevě.

A tak jsem byla rentgenována, sádrována a následně i kárána. Že k doktorům se chodí neprodleně. Hned.

A že mi šlacha patrně už nesroste - " v mém věku. " To mi bylo sděleno slušně, leč velmi důrazně.

Pochválen byl naopak můj muž, který po obvázání (mnou) mi tehdy doma vyrobil z plechu a gázy jakýsi tunýlek na neposlušný,

klinkající se prst. Možná jen proto, abych se neflákala a něco vlastně dělala. Kdo ví...

Fungovalo to ale perfektně, to je fakt. Protože i tu míchanici jsem vlastně dodělala úplně sama. S krevní tučnicí jí totiž nerada.

Dotaz lékaře pak zněl, je-li manžel zdravotník, či co. Že je můj drahý nejen technicky zdatný, ale i důvtipný, to jsme posléze kvitovali oba.

No a za měsíc, po kontrole u téhož chirurga, jsem prosta jakýchkoliv obvazů, byla chválena naopak já.

Jak jsem, zcela nepřiměřeně věku a - navzdory všemožným prognózám a statistikám - docela pěkně srostla.

Mezi námi - my festovní děvčata - vydržíme vlastně cokoliv !

 A s každou bolístkou neběžíme hned na lékařskou komoru nebo potažmo až za ministrem zdravotnictví.