A v čem je tedy problém?

"Vy už zasejc´ nemůžete dovnitř? haleká na mě soused, čiperný osmdesátník, šinoucí se (očividně opět náhodou) kolem plotu našeho domu.

"Skákněte ke mně na kafe, mám dneska i buchtu," lišácky na mě zamrká a spiklenecky dodává: "Tu mám od tý buchty odvedle."

Mezi námi, tahle buchta je náramná sekernice a trochu - vlastně dost - pěkná drbna. A ukrutný hypochondr, trpící tisícem nevyléčitelných neduhů, o nichž ráda a hlavně do detailu informuje. Mám asi smůlu, poslední půlrok se její oko zaměřilo na mou maličkost, takže jsem průběžně informována. Většinou o tom, kdo se po operaci páteře nemůže - a hlavně nebude moct´- ani hnout. Kdo se ani jednoho roku nedočkal, ačkoli vypadal na první pohled dobře: "Jo, jo, milá zlatá, a vypadal docela tak jako vy, tak jako vy," končívá svůj monolog.

A protože jí vidím, jak se blíží, beru roha a uháním za čiperkou sousedem. No, uháním, běhat zatím nemíním, běh vlastně mým koníčkem nikdy nebyl. Hlavně ale riskuji, že babizna (mladší než já) prošmejdí přilehlé okolí s nějakým šťavnatým drbem. O mně, o kom jiném, má na mě asi pořád ještě pifku. Je totiž pěkná žárlivka, poznala jsem to na vlastní kůži. 

S mým drahým nedávno nakupujeme a já, bloumajíc mezi regály (v ten moment sama) marně hledám sušené droždí. Co čert nechce, přidá se ke mně její asi o deset let mladší manžel. Docela štramák, ale s malilinkatou vadou. Trošínku zadrhává. A já obvykle, po krátké rozpravě s ním, bývám zralá tak akorát pro logopeda. Když jsem tedy ve snaze utnout debatu a setřást ho zarejdila s nákupním košíkem až do drogerie, přiřítila se Maruna ke mně a zasyčela: "Nakupujte si s tim svým a toho mýho nechte laskavě na pokoji." Na moje blekotání, že hledám droždí se rozječela: "To jako mezi zubníma pastama a s mým mužem, tak to vykládejte někomu jinýmu." Co dodat.

Takže po prvním a pak i druhém kafi u souseda (a dusící buchtě, moje babička by řekla "troupelnatý") zašilhám nervózně na hodinky. Netrpělivě totiž sleduji, kdy se vrátí manžel. A soused pochopí: "Minule jste říkala, že to máte s těma klíčema už pro jednou vykoumaný."

Když neodpovídám, zeptá se znovu: "A v čem je tedy problém?"

Nechce se mi vykládat o mé roztržitosti (spíš´ tupohlavosti), ale rozhodnu se kápnout božskou: "Já ty rezervní zahrabala do květináče na zápraží.

Mezi námi děvčaty, před časem jsem o něčem podobném četla a rázem mi to přišlo jako báječný nápad.

Jenomže - já jsem ten fíkovník včera odpoledne odnesla dovnitř domu.