A pak - že prý letos nezaprší a nezaprší...

Déšť padá, déšť tiše šumí a padá... Tak po něčem takovém toužil v letošním nezvykle žhavém předjaří snad kdekdo.

Když jsme letos s prvními záchvěvy jara dorazili s mým mužem na chalupu, čekal nás obvyklý maratón. Mě tedy docela určitě. Doma zabalit několik kufrů a tunových tašek a vzápětí zase - pokud možno - bleskurychle vybalit. I když jen to nejnutnější. Měli jsme totiž zakrátko na delší dobu odjet.

A tak jsem se s nebývalou energií za pomoci svalů, změkčelých zimním skoronicneděláním, pustila do vymetání mrtvých much a živých pavouků. Kteří se v té zimě - na rozdíl ode mě - opravdu činili a velice důmyslně rozmístili svá tenata do všech rohů a každé sebemenší škvírky. To aby polapili kdejakého komářího opozdilce a k mé veliké lítosti i sluníčka sedmitečná.

Těch u nás bývá vždycky po jaru mezi dvojitými okny rok od roku víc a víc. Myslím si, že tady pořádají každoroční srazy. A jak tak koukám, letos to musel být sjezd dokonce celostátní. Asi je láká bělostný štít domu a nebývale teplé, krásné podletí. To pak přistává v truhlících za okny jedna beruškovská letka za druhou.

Když jsem skončila s povšechným úklidem domu a rozpráskla dokořán všechna okna a dveře, přiřítil se můj drahý. A začal je bleskurychle zavírat. Pustil se totiž mezitím do vymetání on. A to do vymetání několikerých kachlových kamen. Hlasitě brblajíc, že "ty zatracený mastný saze zasviní při tomhle jarním povětří celej barák." A všechno se to zaneřádí mou vinou, jak jinak.

A tak jsem vycouvala a pustila se do úmorných zemních prací. Výsadba skleníku - papriky a rajčata. Vypletí záhonu s jahodami, zasadit salát, cukety a dýně. Zasetí okurek. A konečně se rozmazlit skalkou a rabátky, kde se všechno dychtivě dralo ke slunci. Kdyby jen dralo, přímo to bujelo a rašilo. Hlavně pak tráva a kdejaký z mého pohledu docela hnusný plevel.

I když bylo třeskuté sucho, začaly nezvykle brzy kvést tulipány, modřence, čínské karafiáty, čemeřice a další a další skalničky. Keře zlatého deště, jasmínů, tavolníků a růží stolistých kolem kamenných zídek byly obsypány nevídaným množstvím poupat a výhonků. Bylo to až k neuvěření.

A my se rozhodli tu veškerou nádheru na skoro dva měsíce opustit.

Co jsme ale moc rádi opouštěli, tak to byly všudypřítomné nánosy pylu. A tenhle pyl ležel na všem, ať byla okna otevřená nebo ne. Louka podél naší chalupy pampeliškově zářila od rána do noci. Za potokem se pak táhnul nedozírný řepkový lán a kvetoucí jehličnany na nedaleké stráni nás zásobovaly víc než bylo zdrávo. A já, pylový alergik se tím vším prokašlávala a prokýchávala málem do úplného bezvědomí.

Ani ne za týden po našem odjezdu nám volala dcera, že se naším údolím přehnalo několik vydaných lijáků s krupobitím, takže saláty, dýně, okurky a cukety jsou napadrť. A že z muškátů v oknech čouhá jen pár neduživých lístečků.

Chudák naše zlatá pracovitá holka, po důkladném vysmejčení chalupy od sklepa až po půdu se chtěla i trochu opalovat a čekaly jí jen samé pohromy.

Po jedné prudké bouřce s přívalem vody chtěla otevřít stodolu a jedna obrovská vrátnice se jí vyvrátila. Za několik dní přišel zase další lijavec a několik starých stromů, obtížených neobvykle bohatou úrodou, se rozlomilo. Jedna obrovská větev se pak zřítila na střechu skleníku. Kupodivu to vydržela.

Ta střecha a jsem moc ráda, že vydržela hlavně dcera.

Když jsme se vrátili, čekal nás vzorně uklizený dům, posekaná zahrada a celý rozlehlý dvůr. Okna se jen leskla v zapadajícím slunci, záclony povlávaly a stoletá lípa omamně voněla. Domov jak má být.

O přemíře deště vypovídala jen vysokánská tráva za hradbou kolem cesty k našemu domu.

Když jsem vzápětí telefonovala se švagrovou, skoro mi nevěřila. U nich na Plzni - severu prý spadlo občas jen pár kapek. Prostě, kde nic, tu nic.

A pak, že prý letos vůbec nikde nezaprší.