Pusťte lupiče. Zavřete stát.

Nastal konec světa. Lid dává na modlení, slunko zapadá na východě, kriminálníci tancují po náměstích kankán, žurnalisté páchají harakiri. Václav amnestoval lupiče. Dobře udělal.

Mám k té hrůzostrašné amnestii takový vřelý, skoro osobní vztah. 

Život a dílo umělce Františka Chvalovského důvěrně znám. Ve službách přední české banky jsem se s ním kdysi dávno soudil ostošest, z jeho spisů umím doteď citovat a milý František mě má tak rád, že mě svého času taky chtěl nechat zavřít.

Nemám nejmenších pochyb o tom, že František za sebou nechával dluhy, kudy chodil, a že se přitom bůhvíjak hezky nechoval. Ostatně taky zbankrotoval a nějaký ten čas si poseděl na Pankráci.

Je to tak. Kdyby pražští policajti, státní zástupci a trestní soudci uměli alespoň malou násobilku, tak už si František svých sedm let dávno odseděl a dneska už zase vesele kšeftuje se stelivem pro kočky.

Jenže bohužel. V případu Františka Chvalovského zločince nestíhali policajti, ale komedianti, nevyšetřovali státní zástupci, ale hlupáci, a nesoudili soudci, ale neumětelové. Proto František Chvalovský sice dluží miliardy, ale v base nesedí a nikdy sedět nebude.

A proto s Václavovou amnestií výslovně souhlasím, i když se týká pánů, kteří mě opravdu rádi nemají. Stát, který dopustí, aby kriminálníky stíhala banda tupců, bláznů, hlupáků a neschopných komediantů, stejně už dávno ztratil právo někoho trestat.