Pohádka o spořílcích.

Za sedmero horami, za sedmero dolinami, za Prahou-Kolovraty a starým rybníkem žijí spořílkové. Panáčkové půl stopy velicí, proužkovaní, s modrými čepičkami a růžovou bambulí. Ještě minulou neděli si žili, medili, sluštické pivo popíjeli, teď už jen kvílí, bědují a hladují...

Přišla bída na spořílky. Udeřila strašlivá pohroma, jakou v kraji mezi Pitkovickou horou a Křenickou roklí nepamatuje ani stařičký spořílek Timofej. Nastalo trápení tak kruté, že sedm ran egyptských je proti němu jen bezvýznamná patálie.

Spořílkům schází rybice.

A bez rybice to prostě nejde.

Spořílkové totiž nejsou jen obyčejní skřítci v modrých čepičkách s růžovou bambulí, co pěstují brambory a řípu, chovají ovce a slepice a celý rok se v potu tváře různě pinoží. Kdepak. Spořílkové loudí.

Vždyť to znáte. Každý den od časného rána potkáváte spořílky na prašných ulicích Dolních Měcholup. Zvolna dům od domu procházejí, na zvonky zvoní, čepice v pačickách žmoulají a o dárečky prosí. A jak jsou maličcí a nebozí, mnoho dárečků vyloudí.

K večeru pak vídáte spořílky, jak si s naditými kapsičkami vykračují a přes potok Lítožnici míří zpátky ke svým chaloupkám. Tam vylouděné mince naházejí do veliké společné kádě a spokojeně odcházejí na kutě.

Jednou za rok, na svátek svaté Břetislavy, se všichni spořílkové sejdou na návsi u staré lípy, přikutálí káď a vysypou vylouděné dárečky. Ani netušíte, kolik toho takový přičinlivý loudil dokáže vyloudit, a když je jich dvacet tuctů, to je, panečku, pořádná nadílka.

Jakmile spořílkové dopočítají vylouděné mince, zapřáhnou do vozíků oslíky a jedou pro rybice, co v počernickém rybníce odnepaměti loví porybný Kundrát. Každý rok jedou s vozíky, prozpěvují si a už se těší, jak zas lépe loudili, více vyloudili a víc rybic do udírniček navěsí. Předloni osm stovek, loni devět a letos, letos už jistě naloudili na celou tisícovku, tisíc rybic od Kundráta, co je znají až za Modleticemi.

Ale co to? Jak to, že se letos nevracejí s prozpěvováním? Pročpak zlostně mručí, tváří se nakysle, hádají se, pokřikují a tam u zadních vozíků dokonce jeden druhého rybicemi fackují?

Zlá věc se stala. Nenaloudili na tisícovku, nenaloudili na tisíc a jednu, jenom na devět set a devadesát devět rybic vyloudili. A tak se přitom snažili, trpaslíčkové roztomilí.

Nu a co bude dál? Co se bude dít, až procesí zklamaných spořílků doputuje domů do vsi? Co by se dělo. Loudilové se budou rvát, prát, škorpit, fackovat, budou stávkovat i štrajkovat, k pánubohu apelovat, v prachu se válet, sněmy svolávat a na nepřízeň osudu nadávat. Že se jim nic hrozného nestalo? Že vlastně vyloudili mnohem více rybic než loni, natož předloni? To jim, probůh, raději ani neříkejte. To byste se prostě znemožnili. Loudil přece musí každý rok vyloudit o stovku rybic víc, jinak je to špatně, lid je na loudily zlý a loudilové si budou stěžovat, nejlíp rovnou do Štrasburku nebo i dál. 

Apropos, u spořílků to opravdu nekončí. I velcí lidé mají své spořílky, a kolik jich všude je. Prý že všichni spoří, šetří, krizi mají a od huby si odtrhují, ovšem když začnete trošku počítat, je to jako u spořílků. Zkuste najít člověčí spolek, který v této těžké době nespoří jenom hubou. Čech, Řek, Ir, ba možná i chudičký Portugalec, ti všichni ve skutečnosti z lidí vyloudí, z obecní kasy vytáhnou a projedí mnohem víc než vloni, natož předloni. Ale pořád je jim to málo, protože přeci všichni chtějí mnohem víc a každý rok rovnou stovku přidáno a tak to má být, a tak je to správně.

A kdo s tím nesouhlasí, není správný spořílek a dostane naplácáno.

PS: Kdo neveří, jak se to s tím údajným šetřením opravdu má, může si zkusit u strýčka Googla najít irské Exchequer Statements, nebo si třeba pročíst aktuální články na řeckých novinách Kathimerini. Je to čtení jak z pohádek bratří Grimmů.