Ordnung muß sein, aneb tupouni před branami.

Tupouni jsou tady. Válejí se na Petříně. Zevlují v Tesku. Šmírují v tunelu u Cholupic a lemtají desítku na Můstku. Budou tu s námi rádi a nafurt.

Lezu takto na Petřínskou rozhlednu. Kolem rozhledny mrak lidí, sběh, shon a chaos jak na Karlově mostě. Jedni se drápou nahoru, druzí dolů, děti pláčou, starci kolabují, turisté hledají cestu z lesa a k tomu ještě došla grilovaná šunka. 

Uprostřed očistce, přímo pod rozhlednou sedí u modrého plakátu s bílým lvem tupouni. Úžasné exempláře. Mohutné postavy, naleštěné hlavy, placky se lvem a bezduché pohledy. Dřepí těsně u sebe, aby je dav náhodou nestrhl a tváří se odporně, aby po nich snad náhodou někdo něco nechtěl. Střeží totiž vaše bezpečí a pánbů buď milostiv tomu, kdo by je v jejich těžké dřině rušil. 

Tentýž den večer se líně šinu z Teska. U východu se zase tvoří dav. Dveře se sice otevírají, ale zrovna snadno se jimi projít nedá. Polovinu šířky vrat zatarasily mocné trupy tupounů. 

Tentokrát mají na sobě košilky, slušivé vestičky, elegantně střižené kalhoty plandající lehce nad kotník, sešmaťchané polobotky a smrdí jenom přiměřeně. Aby se nebáli, jsou na to dva, mají placku s bílým lvem, tváří se jak Tlachapoud a lehce funí. I oni střeží mé bezpečí.

Nazítří se jdem podívat na slavnost dožínek, pardon otevírání dálnice u Zbraslavi. Lidu mraky, zmatek nepopsatelný, autobusy vyklápějí nakrknuté návštěvníky bůhvíkde v poli, místo programu a veselic dva stánky s buřty, cyklisté srážejí bezmocné chodce do příkopů a vůbec se blíží Apokalypsa.

Božímu dopuštění nehnutě přihlížejí tlupy tupounů. Poflakují se u každého sloupku, zevlují na mostech a funí za krk cyklistům, kteří se z toho Mordoru pokoušejí vyklouznout. Každý má mocný břich, silný hlas a dýchavičný běh, tak běda tomu, kdo by se jim snad pokusil uniknout.

Prostě jsou tady, a je jich plno všady. Milují cirkusové uniformy, sešmajdané láptě a různé klacíky za tlustým opaskem, heslo Security mívají nalepené od zadnice až po ucho a nebezpeční jsou hlavně sami sobě.

Jenom pořád nechápu, jaký veleduch si může tupouny najímat, cvičit, pěstovat a domnívat se, že mohou páchat něco užitečného. Coby koncesovaný vymahač se zabývám činností relativně nebezpečnou, a přestože měřím sto osmdesát tak leda na krabici od banánů, už mnoho let mě nenapadlo, že bych si ke své ochraně a bezpečí pořídil tupouna.

Co se ale dá dělat. Není přece nic důležitějšího než bezpečí našich domovů, žen a dětí.

Ordnung muß sein, liebe Freunde. Váš osobní tupoun bude přidělen i Vám.