Ó úřade! Můj úřade!

Miluji moji daňovou úřednici. Ukázala mi cestu pravou. Umožnila mi prozřít. Vyjevila mi pravdu. Pravdu jedinou a nevývratnou.

Správa věcí tvých, milý národe, je definitivně v pérdeli.

Ale raději popořádku.

Dostal jsem do schránky ohavnou výzvu. Stálo na ní, že mi na poště leží přísná zásilka, rekomando jen do vlastních rukou, přímo od berňáku, a že když si zásilku nevyzvednu, tak se mám bát.

Však to znáte. Dobré zprávy v obálkách se zeleným pruhem nechodí. Nanejvýš tak různé předvolánky, pokuty, nařízení, tresty a execírky. Tak jsem byl líný a na poštu nešel.

A zase mám ve schránce ohavnou výzvu. Zlé rekomando že na mě stále čeká, a když si ho nebudu ráčit vyzvednout, přijde si pro mě samo a pak se budu divit.

No, dědictví neočekávám, peníze z Austrálie taky ne a pro metál mě na Hrad ještě nepozvali. Tak jsem zase nešel. Místo toho vezmu telefon, vytočím číslo a volám na Peroutkovu na berní úřad.

"Tak kolik zas dlužím," ptám se paní rovnou, protože když berňák píše, tak určitě něco dlužím.

"Nic."

"Jak to? Vždyť tam mám od vás zase na poště papíry."

"No vy jste dlužil, to ano. Dlužil jste dvě stě dvanáct korun na penále, a těch dvě stě dvanáct korun jsme vám strhli z přeplatku. Takže teď to máte v pořádku a nezapomeňte v prosinci zaplatit zálohu! Pěkný den a nashledanou."

A je vyřízeno. Zřejmě jsem přeplatil na daních. Kolik, to netuším, k tomu se vám berňák urgentním přípisem nedozná. Ovšem když vám tentýž berňák hodlá sebrat dvě stovky, jsou kolem toho manévry jak na Piavě.

Úředník zasedne, stvoří dvě úřední rozhodnutí a vyšle dopis tlustý jak bedna handgranátů. Pošta obálku převezme, uloží do vozíku,  dopraví o tři bloky dál, předá pošťákovi a ten o dům dál doručuje. Doručuje samozřejmě do vlastních rukou a v pracovní době, kdy sice může klepat na ty správné dveře, ale při nejlepší vůli mu nemůžu otevřít, protože jsem zrovna v Aši. Totéž se opakuje o pár dní později, ještě jednou a v bledě modrém.

Já mám dvě možnosti. Buď půjdu na poštu, hodinu budu stát frontu mezi osmdesáti nešťastníky splácejícími kreditní karty a pak raději uteču. Nebo hned zavolám na berňák sám a věc vyřeším jedním telefonátem.

Ovšem v každém případě se na řešení celé operace bude podílet - včetně mě samého - zhruba pět lidí, kteří dohromady zasvětí několik hodin života tomu, aby mi stát na vzdálenost jednoho kilometru ouředně správně sdělil, že mi z mého přeplatku na dani strhl dvě stě dvanáct korun nula haléřů přesně.

Připadá vám to zvláštní, divné, šílené nebo povýtce idiotské? Je to šílené.

A jestli jsme jako občanstvo něco takového ochotni z vlastních peněz platit, tak můžeme být rádi, že nám zbyde na vodu, tuřín, chleba se solí a Alexandra Vondru. Nic lepšího si stejně nezasloužíme.