Kde domov můj?

Je to on? Nositel pokroku, génius techniky, pilný rodič, plátce daní, mstitel bezpráví a naděje národa? Ano, je  to on. Pučala Tomáš. Důchodce.

Pučala Tomáš. Rentiér ze Staré Boleslavi. Sedmým rokem na penzi, v domku po tátovi. Zdravý jak řípa. Sedmým rokem sedí ve fotelu, pochlastává desítku, škrábe kočku za uchem a jinak nedělá nic.

Jarek je po tátovi Šmídek. Krom toho je policajt od Kolína, má manželku Lucku a tři děti. Když náhodou není ve službě, vozí lidi dvěstěpatnáctkou z Kačerova na Libuš. A abych nezapomněl, o víkendech čepuje U čertíka gambrinus. Jarkovi onehdy sebrali u sboru z platu čtyřku, u autobusů příplatky a v hospodě pro jistotu půl výplaty.

"Hele, normálně," povídá Šmídek, "já o tom nepřemejšlím. Přes tejden honím smažky v kukuřici, v noci sedím za kniplem a nebo točím pivo. Peníze nějaký jsou, děcka mají co jíst a hůř už bylo."

Pravda, znám pár lidí po šedesátce, co jen tak z kanape nenadávají na poměry a nečekají na umístěnku do kolumbária. Znám jich dost. Přesně pět. Zbytek sedí u bedny nebo posedává po čekárnách, skuhrá a volí bolševika.

Kdopak asi dostane od státu přidáno? Přiožralý špekatý Pučala, nebo táta od tří dětí, co dělá na tři doby, nemá nic a je rád, že vyjde? Hádáte správně, penzista.

Ptáte se, proč?

Jak je možné, že se chlapům, co vychovávají kopu dětí, sebere první poslední jen proto, že je prý potřeba nasypat plné korýtko důchodcům, kteří by prý jinak strašlivě strádali?

Jak šílená musí být vláda, která z nepochopitelných důvodů uplácí penzisty, co ji stejně nevolili a volit nebudou?

Jak dlouho může fungovat režim, který místo podpory mladých a pracovitých zbaběle na dluh korumpuje staré a skuhrající?

Těžko říct. Stojí ale zato si občas připomenout první verš státní hymny.

Kde domov můj? Kde domov můj?

Domov důchodců.