Dar tetičky Andělíny

Dlužíte? Půjčili jste si miliony? Exekutor Vám klepe na dveře? Nemějte strach. Tetička Andělína se o Vás právě postarala.

Že nemáte tetičku? Že máte jenom strýčka Arnošta, který Vám dal naposledy tři koruny na zmrzlinu?

Kdepak. Všem, co něco dlužíme, byla hodná tetička Andělína z moci úřední přidělena.

Že nebyla? Ale ano. Celý příběh přece dobře znáte.

Se státy Unie zacloumala dluhová krize. Zadlužení velké části z nich zřejmě překročilo únosnou míru a některým investoři přestávají půjčovat. Je třeba tyto dluhy co nejrychleji snížit.

Jak se může stát dluhů zbavit? V zásadě třemi způsoby.

Může zvýšit výkon ekonomiky a dluhy snižovat. Může zbankrotovat a dohodnout se s věřiteli, že mu část dluhů prominou. A nebo může znehodnotit peníze a dluhu se zbavit inflací.

První způsob je v podmínkách reálného evropského socialismu vyloučený. Tempo růstu evropského hospodářství se dlouhodobě snižuje a radikální zlepšení neočekávají ani ti největší optimisté.

Druhá cesta je kratší, ovšem obvykle bývá provázena těžkými hospodářskými otřesy, bankovními krachy a likvidací úspor obyvatel. Je nasnadě, že Unie se nevydá ani touto cestou.

Zbývá tedy cesta třetí, cesta znehodnocení měny, ve které jsou současné dluhy denominovány. Pokud se Unii podaří nastartovat relativně vysokou inflaci, budou současné dluhy za deset či patnáct let představovat pouhé drobné.

Jak lze celkem snadno vyčíst ze včerejšího záchranného plánu bruselských soudruhů, právě toto bude cesta, kterou se Unie bude snažit dluhy svých členů likvidovat. Odhlédneme-li od masivních půjček zadluženým státům, bude zřejmě Unie také za nově natištěné (nebo spíše naklikané) peníze nakupovat nejrůznější pochybné cenné papíry a do oběhu pouštět hotovost.

Podobně se v posledních letech zachovala centrální banka Velké Británie, a co se nestalo - míra inflace v Británii "překonává očekávání", utěšeně roste a libra radostně ztrácí na hodnotě.

Jak ale něco takového může prospět prostému Vénovi z Dolních Borů?

Snadno a rychle. Představme si, že jako každý druhý má i Véna hypotéku velkou jak vrata od stodoly. Véna má úrok pět procent, fixovaný na deset let.

Pokud se Unii bude klikání peněz opravdu dařit, může se snadno stát, že inflace poletí tempem deseti i více procent ročně. Ještě v osmdesátých letech to ostatně bylo číslo zcela běžné a není důvod, proč by Unie nemohla stejného čísla dosáhnout i dnes.

Jestliže tato situace nastane, pak bude Véna sice bance platit pět procent úrok, ovšem reálná hodnota jeho dluhu, jistiny i všech budoucích splátek, bude každý rok o deset procent menší.

Stojí za to si uvědomit, že při inflaci deset procent ztratí měna každých zhruba sedm let polovinu své hodnoty, a tedy reálně klesne na polovinu i Vénův dluh. Véna vydělá, banka prodělá kalhoty.

Jistě, co bude zítra, neví nikdo. Bylo by ale hezké se takhle za patnáct let probudit a hypotéku, která člověka budí ze sna, v klidu doplatit z jedné výplaty.

Byl by to takový malý dárek obyčejnému člověku. Dárek tetičky Andělíny.