Jak jsem potkala Belmonda

Tolik se toho děje, co by se dalo glosovat! Jenže jsem už unavená a otrávená naší tak dynamickou současností, že poslední dny čtu stále častěji ty blogy, které se nevěnují naší politické situaci. Je to docela úleva číst o obyčejných věcech.

A tak přispívám dnes s jednou vzpomínkou z mládí. Je hlavně pro ty dříve narozené a taky pro ty, kteří mají rádi Paříž a Belmonda. Moje maminka, která se narodila ještě za Rakouska-Uherska, měla to štěstí, že mohla za mlada cestovat. Než si vzala tatínka, byla to její největší vášeň a často mi o svých cestách vyprávěla. Hlavně o těch do Vídně, Benátek a Paříže, tedy přesně o těch městech, do kterých se dostat nebylo až do roku 1989 zrovna jednoduché. Zasela do mé dětské hlavy velkou touhu tu Paříž vidět na vlastní oči. Začala jsem se učit francouzsky, četla jsem jak divá francouzskou literaturu a viděla snad všechny francouzské filmy, které do filmové distribuce přišly. V mé mysli se usadila Paříž Victora Huga, Emila Zoly, George Simenona, celníka Rousseaua a dalších umělců, k jejímž dílům jsem se tehdy mohla dostat. Rok 1966 přinesl velké uvolnění v cestování: mohlo se jezdit i na Západ na takzvané pozvání. Dalo sice práci trochu věrohodné pozvání sehnat, ale moje kamarádka i já jsme na to vynaložily nemalé úsilí a povedlo se. V srpnu jsme nasedaly do vlaku směr Paříž. Vybavené legrační částkou deviz, kterou banka těm, co cestovali na pozvání poskytovala – kolik to bylo jsem radši už zapomněla, ale tuším, že snad 10 dolarů a s podprsenkami vycpanými na černo sehnanými devizami jsme za sedmadvacet hodin vystupovaly na Gare de l´Est. Bylo ráno půl sedmé, tedy na Paříž spíš ještě noc. Byla jsem šťastná, protože jsem intenzivně prožívala ten pocit splněného velkého snu. Courala jsem se pomalu nádražím a teprve mi docházelo, kde to vlastně jsem. Vyšly jsme ven a podle mapy jsme našly stanici autobusu, který nás měl zavézt do mládežnické ubytovny. Do metra jsme si napoprvé vůbec netroufly. Stály jsme jen chvilku, průzorem širokého bulváru jsme viděly špičku Eiffelovky a čekaly. „Pardon, mesdammes,“ ozvalo se vedle nás, „jak se dostanu do rue Louis Blanc, prosím?“ To se tedy fakt povedlo. Paní se ptá nás, které jsme v Paříži sotva půl hodiny! Něco jsem ze sebe vypravila a paní mi snad i rozuměla, jenže asi dlouho přemýšlela, proč nás fakt, že nevíme, kde je ona ulice, tak moc rozveselil. Smály jsme se ještě dlouho po jejím odchodu. Stojíme dál, koukáme na zatím ospalý provoz na ulicích a najednou přímo před námi zastavilo na červenou auto. Kabriolet se staženou střechou a seděl v něm – Belmondo! Bylo to zrovna v době, kdy natáčel Muže z Ria a Muže z Hongkongu a kdo ty filmy viděl, pamatuje si, jak tehdy vypadal. A zrovna tak vypadal i ve skutečnosti, prostě frajer, i když v té chvíli zřejmě trochu nedospalý nebo nevyspalý. Stály jsem jak dvě Káči u fary a zíraly. Zíraly jsme zřejmě tak vytřeštěně, že to bylo moc i na evropskou hvězdu, a tak než se rozjel, pokynul nám královským gestem. Takové přivítání mi uchystala moje milovaná Paříž! A víte, proč o tom píšu? Až po roce 1989, kdy se hranice úplně otevřely a mohli jsme jezdit opravdu, kam jsme chtěli, jsem o tomhle svém zážitku dokázala vyprávět. Celou tu dobu jsem si myslela, že by mi nikdo nevěřil. A moje kamarádka mi teprve tehdy řekla, že na tom byla stejně. Do Paříže jsem se od té doby mnohokrát vrátila, soukromě i na služebníc cestách. Pokaždé se musím projít okolo kanálu svatého Martina, Latinskou čtvrtí a když to jen trochu časově vyjde na Pere Lachaise ke hrobu Edith Piaf, i tu ulici Louis Blanc jsem už objevila, je opravdu jen kousek od nádraží. Ale to první setkání s Paříží zůstane nejkrásnější. Je mi líto, že se máma nedožila toho uvolnění hranic. Jstě by do Paříže vyrazila i na svých bolavých nohách. Děkuju jí za to, že mi předala svou lásku k cestování. Už jsem zas pár let v Paříži nebyla. Ale určitě se tam ještě vydám, i když mé nohy jsou už taky pajdavé.