Kde domov můj

Občas přemýšlím, proč jsou Poláci o tolik hrdější na svoji zemi, historii, kulturu, než my - Češi - na svoji.

Příčin to má jistě mnoho, nemám ambici je rozebírat. Myslím, že zajímavou zkratkou může být prosté zamyšlení nad texty obou státních hymen. Totiž porovnání hrdosti, odhodlanosti a naděje v jejich obsahu: „Ještě Polsko nezhynulo-Dokud ještě žijeme-Co nám cizí moc vzala-Šavlí si zpět vezmeme“, versus submisivní „Kde domov můj…“ Na první pohled přísné srovnání. Ona přísnost však bledne, podíváme-li se na hymny dalších evropských národů. Italská hymna: „Sevřemež šiky-připraveni na smrt-Připraveni na smrt-Itálie povolala“; německá: „Německo, Německo nade vše…“; francouzská: „Vzhůru, děti vlasti, den slávy nadešel!“; ukrajinská: „Ještě neumřela Ukrajiny ani sláva, ani svoboda, Ještě se na nás, bratři Ukrajinci, osud usměje…“; či snad britská: „Bože, zachovej nám krále/královnu…“

Možná mám jednostranný pohled. Ovšem dokázali by Češi natočit následující motivační spot o sobě a pro sebe? Dívat se na něj a zvnitřnit si jej? http://www.youtube.com/watch?v=HeaQzfE2kHw. Nesouvisí s tím vším naše remcání na krizi, tuneláře, hambaté politiky a „vše špatné“ kolem nás…? V sekularizované zemi se jen menšina z nás opírá o Pána Boha. O koho jiného se pak máme opřít, než o sebe samé? V čem čerpat síly? V jakých hodnotách? My sami jsme zkratkovitě popsáni ve státní hymně. V roce 1918 chybělo jen málo, a hymnou se stal Svatováclavský chorál. Shodou okolností k tomu nedošlo. Škoda. Stále tak hledáme „Kde domov můj...“

Závidím sousedům, i těm vzdálenějším, když jejich sportovci na stupních vítězů při zvuku hymny položí svou pravici na hruď, tam kde máme srdce. Když otevřou ústa a zpívají svoji (zdůrazňuji: svoji!) hymnu. U našich sportovců je to spíše výjimka. Podívejme se na další příklady. Belgičané pějí Ó, má milovaná Belgie... - Přísaháme žít pro tebe -žít vždy nádherně i krásně... - Nechť trvá, jako tvé nesmrtelné motto: za Krále, za Právo, za Svobodu!

Stále hledáme „...domov můj“. I v politickém klání se ukazuje, že Češi nejsou ukotveni v pevných hodnotách. Volební uskupení, za nímž nestojí nijaké prověřené hodnoty, než marketingové manipulace, je dnes druhou nejsilnější stranou v zemi. KSČM ani čtvrtstoletí po pádu totality neoslabuje, ba naopak. Viditelná část společnosti se ohlíží, jak bylo „lépe“. Co asi hledá? Z jakých hodnot?

Z jakých hodnot se ohlížejí Portugalci? O co se opírají? Zpívají „Hrdinové moře, ušlechtilý lide - Statečný nesmrtelný národ - Pozvedni dnes znovu slávu Portugalska!“ Rumuni podobně. „Probuď se, Rumune... - vezmi osud do svých rukou...“ Nebo snad Turci: „Má národní hvězda vždy bude zářit, je hvězdou mého národa i hvězdou mou.“ 

Takže co s tím? Myslím, že přestat hledat domov můj. Rychlá a snadná řešení nabízejí populisté. Ve skutečnosti neexistují. V listopadu 89 bylo jedním z nejtklivějších hesel KDO, KDYŽ NE MY? KDY, KDYŽ NE TEĎ? Platí do dnes. Totiž začít u sebe. Jednou se Matky Terezy ptal její obdivovatel, bohatý člověk, co a jak má udělat, aby změnil svět k lepšímu. Ona mu odpověděla: „Změň sebe.“

www.hospicpt.cz