Tam, kde to voní člověčinou

Takřka za dvacet let v hospicovém hnutí mohu dosvědčit, že kde se začínalo od peněz, cihel či jiných „jistot“, se hospic nakonec nezrodil. A pokud ano, tak chřadnoucí a neprosperující. Domy na písku. 

Naopak tam, kde vsadili na člověka, službu a nezištnost, vyrostla i bez finančních jistot v začátcích velká díla, která dobře slouží dodnes. Domy na skále.

Asi řeknu cosi třaskavého, ale nedá mi to. Ohlédnu-li se za hospicovým dílem, pak vidím, že ekonomických nejistot je pro dobrou službu zřejmě třeba. Tak totiž ze sebe vydáme to nejlepší, co v nás je. Jako vinná réva vydává nejlepší hrozny v hraničních klimatických a půdních podmínkách, aby si dobrou úrodou zajistila budoucnost, své potomstvo. Tak hospic zavoní nejen erudicí, ale především člověčinou – něhou, laskavostí, obětavostí, úsměvem, radostí. Největším pokladem hospiců jsou jejich zaměstnanci, kterým přes náročnou profesi nechybí úsměv na tváři, vlídnost srdce a s láskou pečují o těžce nevyléčitelně nemocné. Myslím, že tito nenápadní lidé jsou pravými hrdiny dnešní společnosti, mravní elitou národa, která z hospiců vytváří ostrůvky pozitivní deviace. Jsou to krásní lidé, kteří svou náročnou prací proměňují svět. Bez nich by veškerý hmotný či ekonomický komfort nebyl nic než prázdné pozlátko. Hospic není budova ani ekonomický subjekt. To jsou jen křehké vnější formy. Hospic jsou lidé – jejich odborná erudice, něha, laskavost, dobrota. Hospic je myšlenka lidskosti přetvářená ve skutečnost obětavou prací, nezištnou myslí a vroucím srdcem těch, kteří v něm pracují. Hospic je způsob pohledu na svět. Na tom se rodí spokojenost a vděk pacientů i pozůstalých.

Ano, do práce se chodí pro peníze. V hospicích zaměstnanci také musejí dostávat mzdu a nějak se uživit. Pravda, většina z nich podprůměrnou, jako v celé sféře pomáhajících profesí. Ovšem za takové mzdy zvládat náročnou práci bez další motivace nejde. Ve skutečném hospici si chodíme ještě pro jinou odměnu. Pro naplnění ze smyslu práce a našich vlastních životů. Pro vděk a záři očí svěřených pacientů. Pro přízeň všech, kteří si naší těžké práce váží. Pro radost ze sounáležitosti s kolegy stejného pohledu na svět. Pro pravé přátelství, které ještě nevyhynulo.

Vybavuji si příběh Matky Terezy. Kdysi vedla rozhovor s jednou novinářkou. Obdivovala, jak tato velká malá žena pomáhá nejubožejším a vzpomněla na to, jak budoucí světice zachránila opuštěné miminko na smetišti. Umíralo, sotva mu tlouklo srdíčko, zapáchalo, červi prolézali v otevřených ránách jeho tělíčka. Novinářka se vyjádřila nějak takto: „Matko Terezo, já vás obdivuji. Já bych vaší práci nedělala ani za milion dolarů.“ M. Tereza odvětila: „A víte, že já bych to za ten milion také nedělala?“

Slýchám, že v hospici „musí“ být člověk věřící. Ale víra není zárukou na dokonalost. V hospicích pracují zbožní lidé, ale snad více je těch, kteří nejsou každonedělními křesťany. Neplatí, že věřící je lepším pracovníkem, lepším hospicákem. Někdy ano, jindy nikoli. Nejdůležitější je dobrota srdce, kterým nás Bůh obdařil. Někdy si pro úspěch svého díla Nahoře záměrně vybírají nevěřící. Mohu dosvědčit slovy P. Pia, jenž svému nejbližšímu spolupracovníku na otázku „Proč zrovna já, když v Boha nevěřím...?“ odpověděl: „To nevadí, důležité je, že Bůh věří v Tebe...“ Takoví v hospicích také pracují a jsou jim velkou oporou.

Ano, peníze jsou důležité. Ale především neseme naději a víru, že veškeré narážení hlavou na zeď a házení hrachu na stěny má přece jen smysl. Že smysl naší práce je silnější, než zlovůle škarohlídů a že na nás nebude naloženo více, než uneseme. S pomocí těch, kteří nám pomáhají - finančně, dobrou radou, modlitbou či jinak - je to naděje větší než velká.

A něco z naší druhé mzdy - tisíců dopisů, jež hospice dostávají:

Velmi Vám děkuji za péči o moji mámu. Když už byla díky jejímu vážnému zdravotnímu stavu nucena vyhledat tuto péči, nemohla si vybrat lépe. Věhlas vašeho Hospice byl při volbě rozhodující a mohu potvrdit, že dokonce po hospitalizaci mé mámy u Vás Vaše pověst předčila mé představy. Moje drahá máma se u vás od první chvíle cítila bezpečně, v klidu a nesmírně oceňovala osobní a citlivý přístup všech pracovníků Hospice. Zvláště pro mě byla osobní zkušenost s lidskou kvalitou personálu Hospice doslova zjevením.

Díky mé profesi se totiž desítky let setkávám se zcela jiným druhém lidského pokolení. Doslova a do písmene na zcela opačném konci tohoto lidského spektra. Z tohoto důvodu dovedu detailně porovnávat a tím i tedy nesmírně ocenit lidský potenciál a kvalitu všech pracovníků Hospice…

Přeji Vám, abyste měli i nadále trvalé štěstí na lidský potenciál, který je v tak hojné míře shromážděn a vtělen do Vašeho Hospice. Na každém z Vás bylo vidět, že toto poslání se nedá naučit, protože musí být v každém z Vás přirozeně. Já bych toto poslání zcela jistě nezvládl…

(JUDr. XY, pozůstalý syn)

Milí a nejmilejší,

…děkuji za celou dobu, kterou mi bylo umožněno po vašem boku strávit. Nikdy a nikde jsem neměl to štěstí dostat se mezi tak vlídné, inspirativní, poctivé a v nejpůvodnějším a nejčistším slova smyslu dobré bytosti. Díky! Za všechno!

Uvědomujte si, prosím, znovu a znovu každý den, že to, co zde vytváříte, je něco jedinečného, nenapodobitelného a vzácného… Vidím, jak neobyčejné prostředí náš hospic je a jak neobyčejní lidé ho vyplňují svou přítomností. Pokračujte v tom, prosím! Jestli je něco vytvářením „Božího díla“ na zemi, pak právě každodenní práce vašich rukou tady v hospici, ať už věříte v Boha více, méně, vůbec nebo úplně nějak jinak. Práce vašich rukou je výmluvnějším a upřímnějším znamením lásky než nekonečné litanie zbožných keců.

Sám sebe jsem překvapil tím, jak těžko se mi odchází a jak moc jste mi všichni přirostli k srdci. U mě dosud nevidno! (Aj slzu jsem uronil!) Moc si vás všech vážím, a ještě jednou děkuju: za inspiraci k lásce větší a službě poctivější, za vlídnost, za recepty a tipy na výlety, za to, že jsme společně mohli strávit nějaký čas z těch pár vzácných let nám v tomto životě vymezených: stálo to za to – dík!

Jirka (stěhující a loučící se ošetřovatel)