Chcete zabít babičku? Uškrťte si ji sami!

Eutanázie se jinak jeví zdravým, jinak nemocným. Odlišně ji vnímají mladí a staří. Různým pohledem na ni hledí ti, kteří mají s umírajícími zkušenost, a ti, kteří ji nemají.

Nadto se stala tématem výrazně politickým. Periodicky zaplňuje stránky novin před volbami. Ukazuje se, že podporovatelé a navrhovatelé jejího včlenění do české legislativy nejsou vedeni jen čistou snahou o nalezení nejlepšího možného řešení pro lidi zoufalé, ale spíše se zdá, že jsou motivováni prosadit tento institut jakkoli, tj. v podmínkách momentálně co nejpříhodnějších. To dokládá aktuální situace - tisková zpráva M. Hamerského jménem Spolku pro uzákonění eutanázie ze dne 2.4. nebo článek Petra Kolmana v LN Proč bychom se měli zabývat eutanazií.

Obdobně se v minulosti prezentovala poslankyně za Hnutí ANO V. Procházková. Ještě dříve předložila návrh tzv. Zákona o důstojné smrti sociálnědemokratická senátorka Václava Domšová či poslanec J. Zlatuška (ANO). Jak paradoxně vyhlíží smrt paní senátorky, již ale M. Hamerský smlčel. Zemřela několik let po svém návrhu, zahrnuta něžnou péčí Hospice Anežky České v Červeném Kostelci. V zařízení, jež své hodnoty a přístup k pacientům vnímá právě opačně než eutanázie. V zařízení, ve kterém je úcta k jedinečnosti, nedotknutelnosti a neopakovatelnosti lidského života na prvním místě, a eutanázie zde nemá místo.

Již samotné označení eutanázie jako důstojné smrti je protimluvem. Rozumí-li navrhovatelé důstojnou smrtí asistovanou sebevraždu či eutanázii, pak lze vyvozovat, že v jejich pojetí jiný způsob úmrtí je nedůstojný. Nedůstojné je tak zemřít přirozenou smrtí v rodinném kruhu mezi nejbližšími, nemocného dochovat v laskavé péči v nemocnici či hospici, nedůstojnou je hrdinská smrt, kdy hasič nasadí život v plamenech za záchranu druhého?

Prosazovatelé eutanázie používají řadu dalších zavádějících argumentací. Např. situaci, kdy ve válce má lékař kolem sebe spoustu zraněných a může operovat jen jednoho, pak ostatním je údajně lepší aplikovat vysokou dávku morfinu a milosrdně je usmrtit. Snadná námitka – je to volba menšího zla v akutní kritické situaci, kdy hrozí nebezpečí z prodlení pro objektivní nemožnost záchrany trpícího raněného. To není poctivý argument pro zavedení eutanázie v zemi, kde panuje klid, mír, blahobyt a dostupnost péče. Z praxe mohu dosvědčit, že nesnesitelnou fyzickou bolestí se trpět nemusí. Na to jsou dnes účinné medicínské prostředky a postupy.

A provazovat paliativní či hospicovou péči s návrhem zákona o eutanázii? Kšeftovat se zvýšením politické podpory pro utrácení křehkých lidí výměnou za úlitbu paliativní péči? To si dovolím považovat za cynickou hanebnost jdoucí za svým cílem doslova přes mrtvoly.

Jinou otázkou je oprávněný strach nemocných z tzv. dystanázie. Tj. zabraňování přirozenému umírání díky technické vyspělosti medicíny. Viditelným a tragickým případem bylo umírání bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona. Zemřel po osmi letech strávených v persistentním vegetativním stavu připojený na přístroje, kdy mu, nepříliš nadneseně řečeno, ústily hadičky ze všech tělních otvorů. Takové případy jsou jistě špatné a traumatizující daného jedince i jeho okolí. Legitimním řešením je odstoupení od marné (zbytečné, neúčelné) léčby a dovolit vstoupení smrti. To je v ČR legální postup (Doporučení České lékařské komory č. 1/2010), žel málo využíván. To však nemá nic společného s eutanázií.

Poučovat druhé a přenášet na ně odpovědnost je snadné. Vzpomínám, jak jistý lékař odvětil na konferenci vášnivé zastánkyni eutanázie: "Vážená paní, jestli chcete svoji babičku zabít, tak si ji uškrťte sama, ale netahejte do toho slušného doktora!" Opravdu chceme nakládat další zátěž na lékaře? Odborné studie říkají, že více než dvě třetiny lékařů, kteří se podíleli na nějaké formě eutanazie nebo asistované sebevraždy, uvádí závažné psychické obtíže a morální dilemata, a v daných výkonech většina z nich nepokračuje (Ptáček R.: Psychologické kontexty eutanázie. In.: Eutanázie – pro a proti, Grada 2012). Lze se domnívat, že asistence lékaře na jakékoli formě eutanazie či asistované sebevraždy má zásadní škodlivé dopady na jeho psychiku. Statistiky např. uvádějí, že u lékařů mužů je o 70 % vyšší pravděpodobnost sebevraždy, u lékařek žen pak až o 250 % než u jiných profesí... (American Foundation for Suicide Prevention: Physician Depression and Suicide Prevention 2002).  A do toho všeho na lékaře navalíme odpovědnost za provádění (schvalování, asistenci) eutanázie?

Sporná je i svoboda jedince při žádosti o usmrcení.  Ústavní soud se vyjádřil, že „život a zdraví jsou považovány za tak významné hodnoty, že i když se týkají konkrétního člověka, převažuje společenský zájem na jejich ochraně před právem jedince svobodně rozhodovat."  Podobně na silnicích nemáme úplnou svobodu a podřizujeme se dopravním pravidlům. Pokud ne, pak bychom se nakonec všichni pozabíjeli. Analogicky ve fotbale dodržujeme pravidla, abychom si mohli zahrát, jinak nastane anarchie. Svoboda je vlastní jen živému jedinci, mrtvému je mi svoboda k ničemu. Výstižně se k tomu vyjádřil Prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.: „Psychika nemocného se každý den mění. Opakovaně jsem ve své praxi zažil, že mě jeden den pacient žádal ‚pane doktore, už to konečně ukončete‘, ale druhý den už tak lpěl na životě, že to bylo až neuvěřitelné.“ (https://www.umirani.cz/clanky/eutanazie-ocima-ruznych-oboru)

Nyní bez příkras. §13 odst. 1 zák. 48/1997 Sb. O veřejném zdravotním pojištění říká, že ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní péče poskytnutá pojištěnci s cílem zachovat nebo zlepšit jeho zdravotní stav. Po legalizaci eutanázie bychom doplnili co? Např. Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní péče poskytnutá pojištěnci s cílem zachovat nebo zlepšit jeho zdravotní stav nebo ukrátit život? Anebo zákon č. 372/2011 o zdravotních službách v § 2 uvádí, že zdravotní péčí se rozumí soubor činností a opatření prováděných u fyzických osob za účelem předcházení, odhalení a odstranění nemoci..., udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního stavu, udržení a prodloužení života a zmírnění utrpení. Nově bychom pak doplnili např. Ukončení života pacienta zabitím na jeho žádost? Zcela záměrně uvádím břitkou terminologii a nikoli eufemismy, jež zakrývají podstatu věci. Návrhy poslanců Procházkové, Zlatušky, senátorky Domšové, či aktuálně páně Hamerského předpokládají, že zabíjení lidí by uskutečňoval lékař. Pro názornost si dovolím trochu nadsázkové expresivity, jež snad může otevřít oči těm, kdo se nechali uchlácholit eufemismy. Znamená to, že na lékařských fakultách kromě vyučovaných předmětů jako anatomie, chirurgie, kardiologie aj. zavedeme též předmět zabíjení? A v nemocnicích bude nad vchody na jednotlivá oddělení vedle nápisů Interna, Porodnice, Ortopedie také Porážka? Nebyl by lepší spíše učební obor? Dříve se věcné podstatě legálního sprovození ze života profesionálně věnovali kati. Gilotina, elektrické křeslo, pistole, provaz aj. To vše je přece rychlé a odborně provedené. Proč se ukrýváme za jemnoslovný a přitom věcně nesprávný termín „eutanázie“, jenž v sobě skrývá aplikaci letální dávky jedu? V čem je to lepší, než pistole?

Jaký bude nakonec rozdíl mezi lékařem a nájemným vrahem? Pokud chce někdo usmrtit maminku, ať si jí utratí sám. Do hospiců dostáváme děkovné dopisy za pěknou péči. Jsou nám posilou a povzbuzením do náročné práce. Jaké by začaly chodit po legalizaci eutanázie? „Děkujeme, že jste nám maminku tak hezky zabili?“ Nebo „Děkujeme za precizní a rychlé usmrcení tatínka“?

Denně se setkávám s umírajícími. Na téma hovořím se starými i mladými. Ukazuje se, že pro eutanazii jsou zejména mladí lidé a lidé, kteří nemají s umírajícími zkušenost, případně mají zkušenost negativní, kdy jim doma umíral kupř. prarodič v bolestech a oni ho nemohli té bolesti zbavit. Leckdy také bývá strach z bolesti větší než bolest sama. V kombinaci s tím, že lidé nevyhledají lékařskou pomoc či vyhledají špatnou lékařskou pomoc to ale neznamená, že jsme v koncích. I v těch nejtěžších případech máme pro nemocné účinná řešení. Moderní medicína poslala neřešitelnou a trvale nesnesitelnou bolest do propadliště dějin, nikdo jí dnes při správné léčbě a péči nemusí trpět. Jedním z účinných řešení je moderní paliativní a hospicová péče.

Tolik adorované Nizozemí či Belgie má dnes již několik desítek let zkušeností s řízeným zabíjením lidí. Již v roce 1991 zpráva tzv. Remmelinkovy komise uvádí, že posuzovala téměř 9 tisíc těchto úmrtí. Výsledek? 1000 případů, kde došlo k ukončení života bez žádosti pacienta! Země Beneluxu jsou našim navrhovatelům zákona o eutanázii vzorem. Opravdu chceme zavést to, co se v těchto zemích odehrává? V Nizozemí dnes zemře ročně skrze eutanázii 8720 osob*, tj. asi 24 lidí denně. Jeden člověk za hodinu(!). Toto číslo se od roku 2002, kdy zde byla eutanázie povolena, neustále zvyšuje. Odborné odhady navíc předpokládají, že skutečný počet vykonaných eutanázií je o 23% vyšší, neboť nejsou nahlášeny. Přitom původní myšlenka strůjců zákona počítala s eutanázií jen ryze výjimečně, v mimořádných případech, v malých jednotkách případů ročně při nesnesitelných bolestech atp. Postupně je vše jinak. Usmrcováni jsou lidé po tisících, velmi často bez fyzických obtíží a k vykonání eutanázie postačuje i tzv. unavenost životem, kdy člověka nebaví žít. (Snijdewind, M.C., Willems, D.L., Deliens, L., Onwuteaka-Philipsen, B.D., Chambaere, K.: A Study of the First Year of the End-of-Life Clinic for Physician-Assisted Dying in the Netherlands, 2015).

Situace, kam problém v Holandsku dospěl, se označuje jako kluzký svah. Mezi nejsilnější kritiky neblahé situace patří prof. Theo Boer, původně obhájce a spoluautor nizozemského zákona o eutanázii. Na konferenci v naší Poslanecké sněmovně před pár lety sdělil své zkušenosti a varoval nás. Mj. uvedl případ pacientky, která se při konání eutanazie začala vzpouzet, a personál s příbuznými ji museli násilím přikurtovat, aby její usmrcení dokončili. Podobně loni v září proběhla českým sdělovacími prostředky zpráva o eutanázii šestatřicetileté A. Wattiezové v Belgii.  Ta se nedařila dle plánu, neboť bylo použito malé a nedostatečně silné množství přípravků, které ženu neusmrtilo. Nakonec jí museli udusit polštářem... Velmi se přimlouvám za to, abychom v ČR neopakovali nizozemská či belgická pochybení a nezaváděli tento institut.

Americká Lékařská Asociace The American Medical Association zopakovala nedávno svoje negativní stanovisko k lékařem asistované sebevraždě, potažmo eutanazii. Téměř dvoutřetinovou většinou hlasů 65% k 35% potvrdila, že "lékařem asistovaná sebevražda a eutanazie je neslučitelná s rolí lékaře jako toho kdo léčí, je téměř nemožné ji udržet pod kontrolou a přináší vážná sociální rizika" (www.asociacehospicu.cz). Také OSN zpochybnila holandský a belgický zákon pro nedostatek pojistek, které by zajistily, aby nedošlo k přemlouvání starých lidí, aby se podrobili zabití, aby se nestali finanční zátěží pro své milované. Chceme být chytřejší než zkušenosti z USA, OSN či zděšení Holanďanů ze současného stavu?

Řada starých a nemocných lidí má v současnosti díky nedobrým vztahům v rodině pocit, že jsou na obtíž, ale snášejí to trpělivě. Přiznat si, že se k nim jejich děti nechovají dobře, by pro mnohé bylo větším utrpením než snášet stěhování, pobyt v ústavní péči, samotu či ponížení. Lze si snadno představit, že by tito staří lidé s eutanazií souhlasili a dokonce by si ji přáli. Vždyť to ani není zabití, „jen“ by se jim „vyvolala smrt“ a tuhle drobnost oni přece pro své děti rádi udělají... Chceme dopustit, aby se jednoho dne lidé styděli za to, že ještě žijí, aby měli pocit, že překážejí?

V hospicích ČR ročně zemřou tisíce pacientů. Netrpí-li pacient bolestí, nemá důvod po eutanázii volat. V hospicích takové vážně míněné případy nezaznamenáváme. Občas se stává, že byla tato myšlenka vyslovena. Vždy se však jednalo o projevy nefyzické bolesti (strach z umírání, strach z bolesti, výčitky svědomí, obavy z toho co přijde, rozvrácené vztahy v rodině atd.), tj. projevy bolesti duševní, duchovní a sociální. Všechny jsou léčitelné. Z hospiců to víme, neboť po uplatnění psycho-socio-spirituální péče toto „volání po zabití“ obvykle odeznívá. Rezignace či neznalost a neschopnost některých „odborníků“ tyto symptomy zvládat a léčit nemohou být argumentem pro uzákonění eutanázie. 

Pojďme tedy zlepšovat péči, nejen zdravotnickou, ale i sociální, duchovní a psychologickou, aby lidé měli důvody žít. Aby přešli na Druhý břeh, až se naplní jejich čas přirozenou cestou, nikoli rukou novodobých katů. Budovat politickou kariéru na utrácení slabých a nemocných lidí je nízké. Nenechme se opít rohlíkem. Alternativu máme. Společnost nepotřebuje eutanázii, ale humanizaci zdravotnictví a kvalitní péči hospicového typu.