Nikdo by jim neměl předem přisuzovat role, které si o nich představuje. Na první čtení s tím většina lidí bude souhlasit, ale v detailu se situace odehrávají jinak. Například i v hodnocení aféry Lewinské s odstupem desetiletí.
Zdejší rigidně založený katolický komentátor světových stavů a událostí nám opět předkládá svoji představu feminismu. Smůla je, že nečte podklady, na něž upomíná a ze kterých vyvozuje závěry. Těžko by mohl napsat:
Skoro každý den můžeme číst o feminismu a boji za ženská práva. Feminismus je svým způsobem sympatické hnutí. V původním slova smyslu šlo o emancipaci žen, jejich rovnost před zákonem, volební právo, stejné možnosti studia, stejné možnosti v kariéře. Tohle vše ženy v demokratických státech mají. Mohou pracovat kde chtějí, mohou studovat co chtějí, mohou se angažovat v politice. Mají stejnou startovní čáru jako muži. Ale pššt, prý to není pravda. Takže dnes feminismus je bojem nikoli za práva žen, ale bojem „žen“ za speciální práva. Jako například na rovnoměrné zastoupení v politice, ve vedení firem. Jinými slovy, pozitivní diskriminace, kdy nejsou rozhodující schopnosti, ale pohlaví. Zatímco feministky na konci devatenáctého století požadovaly rovnost, tak dnešní feministky požadují diskriminaci mužů a ideologické setření mentálních a fyziologických rozdílů. Pokud si tedy myslíte, že feminismus je boj za práva žen, tak zapomeňte. Je to snaha ze žen udělat muže a z mužů udělat mentální otroky této ideologie. Ostatně hnutí Metoo je jen taková feministická třešnička na tomto ideologickém dortu. Fakta nikoho nezajímají. Stačí obvinění. Pak i taková Monika Lewinsky prozří.
Zdroj: https://martinkavka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=660749
Obecně lze říci, že katolický spisovatel vůbec nechápe a nezná podstatné otázky současného feminismu. Navíc směšuje feministické hnutí s politicky vyjádřeným prosazeným stanoviskem. Vypočítává nám, co všechno v zákonném znění naše ženy mají a vysmívá se tomu, že se tento stav z hlediska feministek a rozumných mužů zpochybňuje. Údajně chtějí ženy speciální práva. Pokud totiž chtějí v souladu s jejich převahou vysokoškolského vzdělání zastávat proporcionálně adekvátní část vedení v politice a pozor! ve státních firmách a institucích, nikoli v soukromém sektoru, považuje to rigidní katolík za speciální právo, nikoli tedy za přirozenou součást prostupnosti společenské hierarchie, která by měla odpovídat skutečným schopnostem žen.
O kvótách se mluví proto, že v minulosti se mnou uvedená tendence k paritnímu uspořádání vedení institucí státu byla již vybojována, tisíckrát zdůvodněna a evropskými státy prostřednictvím závazných smluv obecně přijata. Srovnávání příležitostí žen a mužů se mělo odehrávat na přirozeném a dobrovolném základě. Tempo realizace však ukázalo, že parity ženy dosáhnou až za stovky let. Logicky se proto hledá řešení, které je stejně značně dobrovolné. Při nesplnění čeká pevně zakotvené muže ve funkcích pouhá pokuta. Tu samozřejmě zaplatí stát a tedy paradoxně i ženy.
Dobrovolnost při realizaci ženských práv se komplikuje vždy, když je nastavena ona dobrovolnost a muži slibují, ale pak jednají v nečitelné shodě proti podstatě. Příkladem může být Švýcarsko, které na nátlak evropských demokracií nakonec na federální úrovni schválilo volební právo žen v roce 1971. Ukázkovou schizofrenií však je rozpětí, v němž skutečnou realizaci v jednotlivých kantonech schvalovali muži v letech 1958 až 1990. Chce-li někdo tvrdit, že to není ukázka neochoty plnit dobrovolně závazky vůči ženám, pak je každé sdělení v tomto směru marné.
Dobrovolnost v mužském podání znamená formální zamlžení vstupní situace. Výběrová řízení do inkriminovaných orgánů není dostatečně transparentní. Pokud by byla možná skutečná kontrola výsledků řízení podle veřejně vyslovených pravidel, vyšlo by najevo, že muži dlouhodobě na základě svých stereotypních představ ve shodě diskriminují ženy. Poplakávat, že se jim jejich původní diskriminace na základě pohlaví vrací prostřednictvím kvót, je nedůstojné mužů.
Není dobromyslnější a nejméně násilné složky společnosti, která nikdy nesahá k žádným drastickým opatřením, než jsou ženy. Nevážíme si toho dostatečně. Protagonistky hnutí MeToo přiznávají, že určitá nespravedlnost se prostřednictvím neoprávněného obvinění může stát. Je to politováníhodné, ale co zničené životy nebo psychická traumata statisíců žen ve světové historii? Nakonec i kampaň MeToo dostane zákonný rámec. Koneckonců některé výpovědi žen objasňují situaci a ženské pocity, ale neobviňují, ani nekriminalizují.
Náš katolický rigidista poznamenává, že „Pak i taková Monika Lewinsky prozří“. Jak to mohl napsat, není asi záhadou. Vůbec nejnovější názory Lewinské v odkazovaném článku nečetl. Protože Lewinská žádné prozření vůči svému zneužití nevyslovuje. Naopak se utvrdila, díky podobným případům vysloveným aktivistkami MeToo, že již v poměru postavení prezidenta nejmocnější země světa a bezvýznamné stážistky je skryta donucovací struktura. Doporučuji každému si předmětný článek přečíst a dobrat se vlastního názoru.
Nepřesné a ohlupující techniky rigidního katolicismu jsou historicky známy. Nemusíme tomu dnes skákat na špek. A trochu těch současných ústrků bychom mohli statečně snést. Pomysleme na ženy, které v historii byly pouhým zbožím, dokonce se jako prvorozené usmrcovaly apod. A my dnes nevydržíme trochu veřejné dehonestace? Nejsme tak slabí, ani slabomyslní jako rigidní katolíci. Doufám.
