Kdy jsme vstoupili a do jaké války s kým? Všude se ve veřejných projevech argumentuje de facto válečným stavem. Podle mne a myslím, že i podle platných zákonů jsme žádný válečný stav nevyhlásili.
Řada lidí dnes argumentuje válečným stavem. Ústy nejvyššího státního zástupce zaznělo varování, že mohou být občané stíháni za schvalování „ruské agrese“. Trestní zákon však hovoří i o dalších trestatelných proviněních. Například zpochybňování holokaustu, útoky na etnicitu či náboženství, ale také třeba přípravu války. Nejde mi o právní purismus, ale o obecný způsob uvažování o trestním právu. Je přípustné, aby nejvyšší státní zástupce vypíchl jeden trestný čin nad jiné? Zejména, když nejsme ve válečném stavu? Nebo jsme a nevíme o tom?
Chápu politická stanoviska různých stran a pro fungování demokracie je samozřejmě nezbytně nutné připouštět i sporné projevy kontroverzních politických postojů. Jak toho ale dnes dosáhnout, když jsme si vymezili jasnou hranici nějakého názorového projevu? Díky tomu nemůžeme mluvit o míru. S ohledem na asymetrické preferování jednoho faktu jako dogmatu pro občanské veřejné projevy se dnes nemůžeme bavit o příčinách konfliktu, ani o podmínkách příměří či nového mírového uspořádání. Faktem samozřejmě je, že Rusko je nyní agresor. Přesto bychom měli uvažovat více o usmíření než o eskalaci konfliktu. Zbraně nejsou řešením, ani posunem k příměří nebo míru. Neznám případ, kdy vyzbrojování jedné strany konfliktu vedlo k vytvoření míru. Jistě mne mnozí opraví poukazem na fakta.
Cítím, že válečný romantismus generace, která nic z válečného utrpení nezažila nyní graduje. Když začínala 1. světová válka tak noviny tenkrát měly palcové titulky o vítězství do čtrnácti dnů až tří neděl. Válka trvala 4 roky a iluze v ní ztratili tehdy úplně všichni. Jak říkám, měli bychom nynější válečnou psychózu podrobit právní analýze a zrušit výhrůžky, cenzuru i autocenzuru. Dnešní cenzurní postoje budou zanedlouho předmětem vyšetřování, tedy pokud nedojde dříve k jaderné eskalaci radikálů v NATO. Jsme obranná aliance a nevím o žádné závazné smlouvě mezi Ukrajinou a NATO, která by nás zavazovala k vojenské pomoci. Podpora dnešní Ukrajiny nemusí být v konečném důsledku realistická. Ukrajina se zavázala k vytvoření federálního uspořádání, což je požadavek, který i my na demokratickém západě uznáváme. Říkáme tomu právo na sebeurčení. Ukrajinci svoje závazky v této věci vůči ruským enklávám nedodrželi. Jak tedy bude vypadat budoucí mírové uspořádání vybojované zbraněmi NATO? Budou Rusové na Ukrajině následovat osud našich sudetských Němců? O představách a postojích Ukrajiny vůbec nic nevíme a o jejich schopnosti a ochotě dodržovat smluvní závazky lze pochybovat ve stejné míře, jako dnes u Ruska. S oběma stranami je třeba mluvit. Ovšem veřejně, a ne někde v hrdinském kabinetním skrytu. Ony se pak veřejně deklarované závazky hůře popírají a nedodržují.
Tragická ruská invaze je neobhajitelná. Nicméně se stalo. Není to tak nesrovnatelná situace jako třeba válka o Malvíny (Falklandy) roku 1982. Jenomže současná restrikce svobody slova nám neumožňuje srovnávat různé situace vzniku válečných konfliktů, v nichž byl agresorem v dějinách kde kdo. Přesto se na tyto agresory dnes pohlíží jinak, ačkoliv uzurpovaná území většinou v případě Británie (na úkor Irska) nebo USA (na úkor Mexika) nikdy nevrátili. Británie má dodnes kolonii Gibraltar přímo na evropské půdě.
Bohužel díky naší válečné romantice trpí mnohé národy a budou trpět dál. Počínaje Kurdy, Iráčany, Afghánci, Ukrajinci nebo i Rusy konče. Otevřeně se píše o statisícové emigraci z Ruska. Těmto lidem západní vlády asi s ničím nepomohou, protože v rozpoutaném "rusobijství" by to nemohli současně zdůvodnit. Kdysi jsem na zážitkovém semináři vytvářel dějepisná sousoší na biblická témata. V případě konfliktu mezi Saulem a Davidem jsem si vylosoval kartu Lid. Celou dobu jsem ležel na zemi a procházely se mi po zádech dějiny. Saulovské byly z pohledu mých pocitů stejné jako Davidovské. Ptejme se alespoň po budoucnosti, když už se nesmíme, nepředepsaně, vyjadřovat k minulosti.
