Nebudu spekulovat jaká je pravda, to bych musel být svědkem události. Tedy k podstatě činu – zločinu se vyjadřovat nechci a nebudu. Nicméně pár poznámek k atmosféře doby si neodpustím.
Především požadavek na citlivé a veřejnosti důvěryhodné přešetření události je žádoucí a nevybočuje z dikce zákonů. Každý obžalovaný má možnost při své obhajobě lhát a zpochybňovat výsledky či způsoby vyšetřování. Zákon to výslovně povoluje a není možné toto ústavní právo nikomu upírat.
Pokud je ze strany policie vše v pořádku, není důvod se přešetření obávat. Potvrdí se tvrzení policie. Pokud se nepotvrdí, také správně, protože se přijde na nějakou systémovou chybu. A o to jde. Systémovou chybou mezi Čechy a Romy jsou letité předsudky a nedůvěry. Veřejně transparentní přešetření, jehož výsledky by nezpochybnila žádná strana sporu by otevřelo novou kapitolu ve vzájemné komunikaci. Je škoda, že radikálové na obou stranách nechtějí o takovém řešení ani slyšet.
Pro obyčejné občany na obou stranách by ovšem takové smírné řešení bylo nadějí na důstojnou nápravu věcí příštích. Nejspíše jde o důvěryhodné složení vyšetřovacího orgánu, který by se věcí zabýval a také o srozumitelné a důvěryhodné zveřejnění výsledků vyšetřování. Ani jedno neumíme, ale měli bychom se to naučit.
Naše současnost je nemocná zpochybňováním nosů mezi očima. Měli bychom nějak znovu začít a prověřit tím systém důvěryhodnosti soudní správy. Jsme mistři v konspirativních imaginacích, co všechno se dá nebo nedá při vyšetřování ovlivnit. Věci nepřispívá ani to, že se různé kauzy táhnou tolik let, že pamětníci málem vymřou. Tímto vršením nedůvěryhodně „uzavřených“ kauz se zvolna suneme ke stavu, kdy se současná studená občanská válka může proměnit v otevřený boj.
Politizace všem těmto problémům nepřispívá. Právě naopak. Rozhodně by se toho neměla ujímat parlamentní vyšetřovací komise. Musíme hledat cestu ven ze stavu, kdy na debatní setkání každý přichází s „vlastními“ podklady, které jsou potom hlavním argumentem zpochybňování. Ačkoliv máme státní statistický úřad, nejsou jeho data podmínkou dané politické či veřejné diskuse.
Celému stavu nepřispívá i společenská móda ve zpochybňování celých odborných oborů. Zde na blogu například máme genderobijce, který neváhá otevřeně tvrdit, že akreditované studium genderu na UK je nesmyslným oborem. Nejde jen o boj proti feministkám, ale současně s takovým snadným a neprůkazným obviněním, což nemá svou formou daleko k tolik kritizovanému nařčení mužů ze sexuálního harašení např. ze strany MeToo, zpochybňujeme odbornou akreditaci a tím odbornou kompetenci obecně.
Řada kritiků pořádků v naší zemi se domnívá, bůhvíjak velkou službu vlasti tím koná. Nic proti názorům, ale zde si vypůjčím slova historičky Marie Koldinské, vyřčená nedávno vícekrát při komentování letošního výročí popravy 27-28 českých pánů: „Můžeme mít různé názory, ale nemůžeme mít různá fakta.“ Stručné a výstižné. Společné uznání vstupních faktů před diskusí by mělo být kvalifikačním pravidlem. Jinak se diskuse nekoná, a jde o pouhý mimoběžný monolog. Asi si tak mnoho lidí řeší soukromý pocit svobody, ale to je falešné. Tito „myslitelé“ se stávají otroky svých manter a není nijak možné vykročit ke kvalitnějšímu srozumění nad společnými perspektivami.
Ačkoliv mám na důsledky „Bílé Hory“ jiný, nekatolicko-nehabsburský názor, je třeba uznat fakta, která nelze zvrátit. Vítězové jednali ve smyslu toho, za co bojovali. Poražení si vypili hořký kalich do dna. Lidé se dále milovali, umírali a budovali tuto zem. Mnozí se potichu i nahlas vrátili a jiní zase odešli. Je lepší nehledat v jiném názoru budoucí pomstu. Je lepší se ptát, čím budeme společně lepší?
Konstruktivní by bylo pozvat k vyšetřování inspekce dokumentační tým a závislé pozorovatele všech dotčených stran, kteří budou veřejně prezentovat společně získaná fakta. Možná je science fiction reálnější než tento návrh, ale nezoufejme, mnozí přece věří, že zázraky se dějí a katolíci by tomu měli věřit určitě .)
