Záplava komentářů po úmrtí spisovatele Milana Kundery nepřináší jen spravedlivé lidské uznání a realistické zhodnocení osobnosti. Mnozí tancují na jeho hrobě, předvádějí svoje nebetyčné ego, aby zastínilo jas světové osobnosti.
Všem čtenářům, kteří mají ve všem jednoznačné jasno doporučuji shlédnout se vší možnou pokorou film Kawasakiho růže. Individuální statečnost, „ryzí charakter“ a talent či přímo genialita si vždycky podává ruku s nějakými dílčími lidskými vinami a poklesky. Od toho jsme lidé a ne Terminátoři.
Kolik polívčičky bylo přihřáto na úkor našich skvělých osobností dějin. Jan Hus a Jan Žižka leží často dodnes těžce v žaludku katolického myšlení. Podobně se s despektem nekatolické mysli vyjadřují třeba o proněmecké zaprodanosti svatého Václava. Jeho údajný vrah Boleslav dodnes ve vzpomínkovém katechismu katolických kostelů je největším zloduchem, ačkoliv přinesl českému království vzestup a prosperitu.
O mnoha aspektech viny leckterých osobností se nikdy s jistotou nic nedozvíme. Velké pomluvy se adresovaly třeba králi Jiřímu z Poděbrad. Že byl nemanželský, zpochybňuje se dodnes jistota kolem jeho matky. Že prý zavraždil svého předchůdce krále Ladislava Pohrobka. V tomto případě ojediněle věda tuto pomluvu po staletích vyvrátila. Prokázalo se, že měl leukémii.
Na úvahy a kritické hodnocení máme jistě každý právo, ale bylo nanejvýš pěkné a spravedlivé, kdybychom také měli současně správnou špetku uznání kvalit kritizovaných osobností, zejména bezprostředně po jejich smrti je to, myslím, slušnost. Nepochybně byl třeba takový Vítězslav Nezval jazykovým fenoménem své doby. Podobně třeba i básník Jiří Žáček svého času. Nicméně oba zabředli do možností, které jim nabídla jejich soudobá totalita. Podobně lze jistě pohlížet na básníky Jirouse, Bondyho nebo i písničkáře Nohavicu. Talent nezaručuje charakter. Naopak charakternost nenahradí nikdy talent.
Mnohé dnes štípající jepice, které se pasou na skandálních odhaleních budou zcela zapomenuty, ale Milan Kundera asi úplně zapomenut nebude. Mohu se mýlit, čas ukáže.
Já osobně budu asi do smrti vzpomínat na Milana Kunderu s obdivem. Také mám na něj svou soukromou pifku. Ve svém raném období napsal Milan Kundera román Život je jinde (1969), který vnímám jako autorův útok na poezii. Ale to je zanedbatelná záležitost. Možná jen můj pocit.
Kunderův život je existenciálně zamotaný a neuchopitelný. Nápadně se podobá osudům z knih J.P. Sartra nebo Alberta Camuse. Je to součást lidské autenticity světového rozporuplného romanopisce. Ale jak by to bylo nudné, kdyby kolem něj nepanovaly záhady a legendy. To k tomu všemu prostě patří. Každý může mít svého Milana Kunderu a zrovna tak jej každý může vytěsnit a nemít žádného. To je život. 94 let byl vskutku požehnaný věk. Budiž mu země lehká.
