Nikdy to neskončí. Nejlepší by asi bylo, kdyby se zastavil čas a svět ulpěl v bezhlesé nírváně nečinnosti. Tím by se udrželo – konzervovalo všechno, čeho jsme dosáhli. Vše, co s námi v tomto nesouhlasí je neomarxismus.
Čas je neomarxismus. Právě díky času se různí nepřizpůsobiví našemu zastavenému času snaží neustále něco měnit ve svůj prospěch a narušovat náš ověřený a jednou pro vždy daný systém uspořádání. Možná bychom měli založit druhou ligu proti (neo)marxismu. Už v antice platilo, že o sobě na Agoře může rozhodovat jen ten, kdo platí významné daně, vyplývající z dostatku majetku. Ostatní byli de facto otroci. Neomarxisté věří, že čas je tu proto, aby se měnila pravidla, kdo a jak o sobě může a má rozhodovat. To je omyl, čas jsme povolili jen proto, že zvyšuje naše úrokové výnosy. Jednou se vzdáme i úrokových výnosů (až budeme mít všeho dost) a bude po neomarxismu.
Považte, že by už děti měly rozhodovat v jeslích o svém pohlaví. Neomarxističtí genderisti usilující o jedno pohlaví chtějí rozvrátit tisíciletý přirozený vývoj k mužské dokonalosti a ženské plodnosti, jen na základě postmoderní špatné výchovy v nepůvodních a rozvrácených rodinách. Takové spory zde již byly. Kdysi se měl dětem odpírat křest brzy po narození a měl se odložit až na dobu, kdy si bude dítě samo vědomo své náboženské příslušnosti. Nevím kdo, ale museli jsme to být my konzervativci, co jsme zachránili pro děti křest. Dítě se není schopno a oprávněno o sobě rozhodovat a každý, kdo jej má v moci mu musí vpravit konzervativní hodnoty vůči světu. Různí postmoderní brblalové pak alespoň prosadili biřmování, jakousi proceduru potvrzení někdejšího jedince, že jeho zájem o konzervativní katolictví trvá.
Sakra, dítě je prostě tabula rasa, a když já konzervativec řeknu, že nevidím pindíka, tak je to holka, a basta. Všechny ty genderové univerzalizace člověka, Kantovské odloučení, odřirozeněné poblouznění, neomarxistická lízátka údajné svobody, kterou je otroctví svobody. Svoboda je uznání biologických mechanismů, že muž je, jiný než žena, nebo, že silnější požírá slabšího. Jedině tímto konzervativním a ne neokonzervativním, de facto smířlivě liberálním kompromisně postmoderně laděným hybridem původního konzervatismu, lze dosáhnout skutečné svobody svobodnější, než by kdy byla svoboda neomarxisticko liberálních univerzalizovačů čehokoli, dokonce i individuality. Liberalismus je šílenství, já určím dítěti, co je a ono tím bude.
Například moje děti mi za tuto tuhou konzervativní výchovu nedávno poděkovaly a dokonce se přišly poradit, jak svoje děti, má vnoučata více a spolehlivěji zakonzervovat. Napřed jsme děti postavili do útvaru a určili jim pohlaví. Já vždychky chtěl hodně vnuků, takže z deseti vnoučat jsem povolil jednu holku. Máme devět kluků. Jsem šťastný konzervativec. Nikdo neomarxisticky ani nepípl. Nemluvíme o tom, je to ložená přirozená věc. A toho potenciálního vraha, zahradníka jsem včas vyhodil. Troufl si mi vmést do očí, že jsem si na určování zapomněl vzít brýle, což by nebylo vůbec přirozené, neurčujeme pohlaví pomocí přístrojů. Zahradník klidně tvrdil, že holek bylo šest, ale já jsem viděl, co jsem viděl a určuji, jak je to po tisíce let přirozené. Vyhoďte každého, kdo zpochybňuje konzervativní hodnoty. Každý může a musí být konzervativec jinak je blázen a neomarxista z postmoderně rozvrácené rodiny. Tak jsem řekl. Já, velký K.
