Nyní, když je svět v rukou pseudokonzervativců, kteří jej vyrvali z rukou pseudohumanistů, je bohužel velmi logické, že se čím dál více konfliktů obrací v iracionální válečnou konfrontaci. Pokud se nevrátíme k faktům ...
... prohrajeme všichni.
Naše ministryně vyjádřila svou frustraci z OSN tím, že by z ní vystoupila na to tata. Ale opomněla především fakt, že tato organizace není tak bezzubá, jak se z jejího vyjádření dalo soudit. Není pravda, že jde o nějakou pseudoOSN, která nedokáže nic řešit. Všechny současné problémy v jistém smyslu totiž začaly již v Kosovu. Tenkrát se zásadně rozešly zájmy USA a Ruska. Plody této pseudosituace sklízíme dodnes.
Po skončení války v Kosovu známým humanitárním bombardováním byl vyhlášen protektorát OSN! Dnes se sice toto území vydává za samostatný stát, ale i naše Wikipedie uznává, že jde jen o částečně uznaný nečlenský stát OSN. Takže OSN má pseudostát a ukázala, že umí získat i území, když se to vezme pořádně do ruky a neuteče se při první nepříznivé deklaraci.
Nyní se o pseudodeklaracích opět přeme. Deklarace je tím pseudodeklarační, čím více pseudozamlčuje základní fakta. Pseudosionisté se rozčilují, že v deklaraci není odsouzení zločinů Hamasu, ale také tam není odsouzení okupace či „moderní pseudookupace“ Gazy Izraelem. Izrael a pseudosionisté vůbec nechtějí o nějaké okupaci slyšet. Svoji politiku vedou proti pseudohumanistům výtečně a není důvod s ní být nespokojen a chovat se jako UCK pseudoosvobozenecká kosovská armáda.
S desetiletým zpožděním začalo i stíhání válečných zločinců na Kosovské straně. Někteří jednotlivci byli odsouzeni, ale hlava všeho konání dosud ne. Snad se psudodočkáme. Na druhé straně Miloševič se soudu dočkal hned, ale zemřel v jeho průběhu, takže nedošlo ke katarzi rozsudku, což je velká škoda.
V čem tedy naše současná pseudosituace spočívá? Různé strany konfliktů zamlčují svoje prohřešky a zdůrazňují podle dvojího metru jen prohřešky protistrany. Typická je třeba světová podpora nezávislosti Kurdů a jejich perspektivní budoucí samostatný stát. Když někdo Kurdy potřebuje, tak je trochu podporuje, ale okamžitě je opustí, jakmile by hrozilo vyjednávat s několika státy o budoucím Kurdistánu. Kurdové vlastně dělají chybu, že se nechovají jako teroristé. Už by svůj stát měli. Co tedy vlastně chce světová pseudoveřejnost? Vrcholně morální společnost neoddiskutovatelně demokratických hodnot založená na svobodě a důstojnosti nedokázala ani vůlí vlastního prezidenta zrušit známý koncentrační tábor pro teroristy na cizím území. V USA by totiž nesměl vůbec existovat. To je typická pseudosituace dvojího metru. V různých konfliktech se zase psudozdá, že civilní nespravedlivé oběti má jen jedna strana.
Palestinské civilní oběti jsou na západě neznámé a jsme si psudojisti, že žádné nejsou. Izrael chirurgicky přesně rozezná i ze satelitní výšky teroristu a bez soudu ho odstřelí, čímž zvyšuje pseudonejistotu v myslích mnoha veřejných pohledů pozorovatelů. Podobně nikdy neexistovaly žádné civilní pseudooběti na straně ukrajinských Rusů. Nezrušili jim jejich rodnou pseudoruštinu. O pseudosituaci v dalších konfliktních zemích se nic pořádně nedozvíme. Dokonce i Wikipedie v těchto případech připouští, že jejich články o události musí být doplněny a prodiskutovány. Za kulisami článků probíhá často ideologická diskuze, která je psudotristní, protože někteří diskutující zpochybňují pravdy vydané usnesením té které vlády a propagují své pseudopravdy. Proto nevíme vlastně nic o podstatě konfliktů v Iráku, Libyii, Sýrii. Tyto konflikty nevygenerovaly žádného sympatického nového vůdce v těchto zemích, které by svět a místní s radostí alespoň na pár let přijali. Proč? Protože tam nedošlo k přirozenému vývoji, ale byl vytvořen pseudovývoj, vakuum chaosu. Dříve se tomu říkalo destabilizace a neoimperialismus. Slabé a rozvrácené země potřebují pomoc, která není nikdy nezištná a vždy obsahuje nějaký diktát.
Konkrétně je tedy nutno začít bojovat protipseudomyšlení tzv. „narativů“. Jedna strana bagatelizuje problémy druhé strany s chybným jednáním zapálených radikálů. Všechny strany konfliktu si musí přiznat svoje násilné jednání a uznat, že má všelijaké nesrovnatelné, ale v důsledku podobné výsledky. Bohatý rozvinutý Izrael nedokáže motivovat k dohodě jakousi komunitu Palestinců, podobně jakož i my třeba nedokážeme motivovat k patřičnému vzestupu naši romskou menšinu. Naše místní Gazy ještě nejsou obehnané zdí, ale mají dost podobné podmínky. Říkáme jim z pochopitelných důvodů a NO GO zóny a předstíráme, že tam žijí jen zločinci, kteří se štítí práce, nejsou tam žádné děti a normální civilisté. Přitom jde o to najít a otevřít těmto lidem příležitost, uznat jejich zájmy a akceptovat jejich soužití se společností.
Naše pseudouznání se však scvrkává na pseudořešení brutálních excesů, které nešťastnou paralýzu prohlubuje a prodlužuje. Kdosi totiž jistě dobře spočítal, že bychom třeba zadlužili rozpočet. Mnohem ekonomičtější je poslat někam polici nebo armádu, což je řádově levnější a zase je od lůzy pokoj. Tento postup sice v minulosti vyvolal známé sociální revoluce, ale za to ponesou odpovědnost ti Marxové, Leninové a Stalinové. My ne. Přitom jsme se mohli chovat nepseudoracionálně a uvědomit si, že mírová kultivace je vždy cennější a vede k postupnému reformnímu rozvoji, který při své prosperitě je schopen původní dluhy zaplatit. Nesmí to ovšem být založeno na pseudokoncepci nějaké pseudovize. Pseudopěna každodennosti zamlžuje naše reálné pohledy. Měli bychom rehabilitovat slovo plán a diskutovat a začleňovat. Nakonec podle byznysplánu jedou úspěšní podnikatelé, to nemusí totiž být žádná pětiletka, ale může být dobrý dlouhodobý plán opřený o vizi spolupráce v míru. Válka totiž je řádově dražší a tragičtější řešení a prospěje jen úzké hrstce vyvolených, která je nakonec i dost nahodilá, takže nemusí dobře dopadnout ani pro nynější radikálně vařící podporovatele pseudokonzervatismu.
Opatrujte se v tom průhledně šíleném pseudovšehomíru pseudovesmíru. Pseu!
