Protože, kdo néjni konzervativec, tak jako by nebyl, nebo musí emigrovat. Někam, kde néjni kolektivismus. Kde vlastně leží ráj konzervativců? No západ nebo USA to nebude. Bude to tam, kam odejde Šichtařová.
Vedle českých es konzervatismu, Břicháčka, Klausoic či Fialy (ODS), máme také královnu konzervativců, která, kdyby náhodou vyhrála volby, předá svůj mandát mužům a bude se dál věnovat svým individuálně finančním činnostem nanejvýš v roli občasné individualistické premiérky. Pak by možná neemigrovala, protože patriarchát není kolektivistické hnutí, stejně jako nacionalismus není kolektivní. Jediný přípustný kolektiv je ohrožená hetero menšina, t.č. na cestě do gulagů homosexualismu. Přiznávám, v takové zemi také žít nechci a budu následovat Šichtařovou do konzervativního ráje, i kdyby se měl nacházet v pekle.
Kolektivismus je zlo. Proto musíme v co nejpřesnější míře jasně vymezit pojem kolektivu. Kolektiv zcela jistě není jednotlivec. Ale jistě se najdou i takoví popírači, kteří zde dokážou, že i jednotlivec je kolektiv. Nic si z toho nedělejte. Vytrvejte v nezbastlené víře, kterou jistě máte sami v sebe. Kolektiv nebudou dva milenci. V manželství, kde již nedokážou být milenci milenci, nastává zárodek kolektivu. Kolektiv však není dán počtem dětí v rodině, není dán ani počtem účastníků blahopřání k individualistickým narozeninám nebo k individualistickým vánocům. Kolektivismus není dán počtem, ale chutí být či nebýt součástí nějaké společnosti. Jakmile musíte být v nějaké společnosti, můžete si být jisti, že jde o kolektiv. Kolektiv je všude tam, kde nemusíte být a k čemu vás nic neváže a nezavazuje. Je to na vašem rozhodnutí, kdy opustíte rodinu, manžela, děti, prarodiče i sousedy.
Základní lidské právo je nebýt nikým a ničím obtěžován. Zaplatit si za to svoje a mít sakra od všech pokoj ve své konzervativní samotce. Ani společenství konzervativců není kolektiv, protože tam chce každý být dobrovolně. Velký problém je ovšem s časovým hlediskem. Ráno přijdete do práce a není to kolektiv. Všichni jsou odpočatí a plni zážitků z vysmátých dovolených a individualistických, rozhodně nekolektivistických, orgasmů z pláží a obchoďáků. V poledne se již blíží hra na dotazovanou, kdy vedení poptává výsledky práce a v tu chvíli se z pracoviště stává kolektiv, v němž nechcete, ale musíte být. Občas, velmi výjimečně se stává z pracoviště tým, ale to jen v tom případě, že vás všichni zcela poslouchají.
Vše zcela rozumně spěje k rozkladu neúspěšných kolektivistických strategií. Rozpadnou se televize a místo filmů budou opět populární básníci, protože kolektivismus dostane na frak. Ukáže se, že lidem k ničemu není. V pravém anarchokapitalismu za vlády prezidenta Kšíra a premiérky Šichtařové začne vládní etapa prohlášením o individualismu v jedné zemi. Podobně jako po převratu Leninově v Rusku se celý svět domníval, že kolektivismus v jedné zemi se nemůže udržet. Může. Prezident Kšír předestřel úspornou metodu, kterou pak finančně vysvětlila a posvětila premiérka. Všichni budou mít jen jedno všeobecné výživově vegetativní právo. Dostanou až do postele od soukromých organizací, nikoli od státu, výživové kanyly s vegetativním morfinem. Všichni budou v individualistickém osamělém spokojeném nekolektivním snění, (vidíte? ani „všichni“ nemusí být kolektiv), sdílet individualismus formou zcela konzervativní. Tím zanikne stát, demokracie i sněmovny a vláda se zredukuje na objednatele morfinu. Na druhé straně okolní státy nebudou mít žádný zájem ani nezájem, protože nebudou mít s kým komunikovat a koho využívat. Pochopitelně sílu konzervativní esence si každý zaplatí podle zásluh z minulosti podle svých skutečných možností. Bezdomovci, kteří nebudou mít postel, nedostanou samozřejmě kanylu. Nebudou žádné úřady, které by přijímaly žádosti o české občanství. Každý, kdo by se snad cítil jako v nějakém kolektivu si bude smět kanylu vždy na několik minut odpojit od žíly kohoutkem svobody.
Ne, nebojte, nebudu vás trápit otázkou zdali takové zlo, jakým je kolektivismus, bylo stvořeno Bohem. Bylo, ale… vlastně nemohlo nebýt, když si člověk nevážil samoty.
Přesto vás trochu potrápím varováním před cizokrajnými esy konzervatismu, kteří nedospěli ke skutečným vrcholům konzervativního uvažování. Například novinář Tomský, žijící t.č. v údajně konzervativní Británii, neustále cítí potřebu burcovat kolektivním způsobem proti kolektivům islamistů či homosexuálismáků. Nic takového není ve skutečně většinově konzervativnímu myšlení potřeba. Británie je ještě příliš levicová…
Druhým takovým esem se mnohým zdá třeba Roger Scruton, který se proslavil svojí kdysi průlomovou příručkou Jak být konzervativec. Jsou tam ale pozor! zjevné chyby. Například v předmluvě se objevuje tato zcela protivná věta, která svědčí o nedostatku skutečného konzervatismu v Británii.
„Konzervatismus, který hájím, nám říká, že jsme kolektivně zdědili dobré věci, jež se musíme snažit uchovat.“ (str. 6)
Tak takhle ne Scrutone. Takhle bychom konzervatismus nevybudovali. Po vzoru našeho prezidenta sic musíme jako malá země využívat chytré a vstřícné diplomacie pro přilákání investic. Nemůžeme poučovat velmoci jako Čínu nebo Rusko, ale takové USA již o jejich debaklu v Afghánistánu poučovat můžeme. USA už stejně žádnou moc velmocí nejsou. Zrovna tak můžeme v konzervatismu klidně peskovat Británii, která je rozhodně menší méně významnou velmocičkou, jejíž konzervativní investice o našem hospodářství stejně nerozhodnou. S Británií prostě, kvůli pomýlenému Scrutonovi, kolektivní formu konzervatismu utvářet nebudeme. Tím si konečně všichni levicoví neomarxističtí homosexualisti můžete být klidně kolektivně, ale jen klidně, jisti.
Scrutone Scrutone
běda tomu, kdo v tobě utone
